Původní

6. Kapitola

12.8.1995

Dnes byl den disciplinárního řízení. Neboli soudu za magii, kterou jsem neudělal. Bylo to v deset hodin, takže jsem byl vzhůru už od sedmi. Nebyl jsem nervózní, protože jsem věděl, jak se z toho dostanu. Přece jen, kdybych se z toho nedostal, nebyl bych sám sebou. Znám zákony lépe, než je zná někdo jiný naživu. Taky aby ne, když jsem byl u jejich vzniku.

,,Jsi vzhůru?" přišla do mého pokoje Ginny.

,,Jsem." bylo jediné co jsem řekl. Nechtěl jsem se jí zabývat. Měl jsem jí za těch pár dní vážně dost.

,,Přijď na snídani." naštěstí nic jiného neřekla a odešla. Vstal jsem z postele a převlékl se. Musel jsem s i vzít něco více společenského, takže jsem měl na sobě oblek. Teda ne úplně formální, takový polo formální. Sešel jsem do kuchyně, kde jsem se posadil ke stolu. Paní Weasleyová přede mě dala talíř s jídlem. Neměl jsem moc hlad, ale to bude tím, že jsem měl před půl hodinou krev.

Přestože jsem neměl hlad, pustil jsem se do jídla. Přece jen, nechtěl jsem vyvolávat podezření. Nesnědl jsem všechno, vlastně jen menší polovinu. 

,,Bylo to dobré, paní Weasleyová." řekl jsem, když jsem odkládal talíř. 

,,Děkuji, drahý." odpověděla, ale neotočila se od pultu. Za to jsem byl rád.

,,Jsi nervózní?" zeptal se mě Sirius. 

,,Ohledně soudu? Ne, vůbec ne." prohlásil jsem a řekl jsem to dost sebejistě. Takhle jsem se taky cítil. Sebejistý.

,,Jsi si jistý?" zeptala se tentokrát Hermiona.

,,Jakože je nebe modré a tráva zelená." odpověděl jsem a dal jí tím najevo, že to myslím vážně.

,,Brumbál tam bude, kdyby jsi byl nejistý." řekla paní Weasleyová. Teď jsem zatnul zuby. Jeho nikdy nevytahujte.

,,Myslím, že to zvládnu i bez něj, paní Weasleyová. Přece jen, umím se o sebe postarat." řekl jsem neutrálně.

,,Je to pro jistotu Harry." řekla Ginny a přilepila se mi na ruku.

,,Mohla bys mě pustit?" zeptal jsem se Ginny.

,,Proč?" zeptala se mě a začala pálit řasy. Přišlo mi to nechutné.

,,Jeg sa la meg gå!" zavrčel jsem. Všichni vypadali zmateně. Nevěděli, že umím jiný jazyk než angličtinu. Jenže já jsem naživu deset tisíc let. Umím různé jazyky.

,,Co jsi řekl, Harry?" zeptal se mě zmatený Sirius.

,,Mohl by jsi říct slečně Weasleyové, aby mě pustila?" řekl jsem s předstíranou zdvořilostí. Už jsem začal ztrácet trpělivost. A to já jsem trpělivý člověk.

Naštěstí nikdo nemusel nic říkat a Ginny mě pustila. Měl sto chutí jít si tu ruku vydezinfikovat.

,,Mohla bys mě nechat na pokoji!" vykřikl jsem a odešel. Nestaral jsem se o její odpověď. Byla mi naprosto jedno. Ti lidé mi byli jedno. Jediný člověk, na kterém mi záleží, je Henrik Mikaelson. A tak to zůstane. Navždy.

 Nešel jsem daleko. Za chvíli jsem musel odejít na ministerstvo. Doprovázet mě má pan Weasley. Nemohli si vybrat někoho jiného? Asi ne. Bohužel já se musím přizpůsobit.

,,Jdeme, Harry?" dolehl ke mně hlas pana Weasleye. 'Mluvte o ďáblovi a on se objeví.' pomyslel jsem si. Nic jsem neřekl a jen se zvedl. Šel jsem do předsíně a čekal, až odejdeme. Chtěl jsem už mít ten zatracený soud za sebou.