Na pokraji všeho

2. Jules

Vešla jsem do oné budovy, která pro mě po následující čtyři léta měla být zásadní, se špetkou sebevědomí, spoustou očekávání a roztřesenými koleny. Netušila jsem, kdy, kde a za jakých okolností na Jaspera narazím, co budu dělat a jestli si mě pamatuje - přece jenom jsme se znali jen letmo, jestli se to tak dá říct. Spíš jsem ho dva roky v kuse potichu obdivovala - jeho čelist, pomněnkové oči, to, jak mu cuká pravý koutek úst, když se zasměje... Byla jsem fakt ve stresu - a nebylo to samozřejmě jen Jasperem. Byla to střední škola, proboha! Tolik příležitostí, změn a rozhodování. Začátek nové kapitoly, během které se většina lidí rozhoduje, co v životě chtějí - u mě to však neplatilo, já to věděla. Chtěla jsem mít Jaspera nablízku a zářnou kariéru. Bylo to mým cílem už několik let a ač mi bylo jasné, že to první mi zcela určitě nevyjde, to druhé jsem měla šanci nastartovat právě na střední škole. A proto jsem byla nervózní a cítila se jako rosol... I proto.

***

Vešla jsem do třídy, usadila se do lavice a ignorovala, že všechny dívky na sobě mají šaty s výstřihy do V, zatímco já jsem si vzala oblek a Lucova motýlka. Ano, koukaly na mě... A já byla vděčná, když se tři minuty před začátkem uvítací hodiny přiřítila Anne.

"Ty brďo!" zvolala hned, jak si ke mně přisedla a upravila si batikovaný šátek na krku, jeden ze svých mnoha. "Jules, já jsem tu jediná Asiatka!"

Rozhlédla jsem se po třídě. Měla pravdu.

"No... Celá třída neznamená celou školu, víš co." Povzbudivě jsem jí stiskla rameno.

"To je oukej..." Anne si povzdychla a já věděla, že není. Anne se od narození se svou etnicitou musela vypořádat, protože na základce byla jediná Asiatka - dívka, a komentáře tu byly. Její problém se sebepřijetím ještě umocňovalo to, že byla adoptovaná a tím pádem její napojení na vietnamskou kulturu bylo minimální... A taky ten přehnaný perfekcionismus, který máme společný. Objala jsem ji. "Kámo, jsi silná, emancipovaná a úžasná. Zvládneš všechno."

"Jsem jako jako vietnamská Mary Haas?" otázala se s úsměvem.

"Jo," přikývla jsem. A fakt jsem to myslela. Věřím, že Anne bude jednou fakt skvělou lingvistkou - má pro to ty nejlepší předpoklady. Je odhodlaná, zapálená a má vášeň a talent. A já taky... Jenom moc myslím na Jaspera.

***

"Dobrý den... Jsem Margaret Darborová, vaše třídní učitelka." Paní Darborové bylo asi padesát, měla tmavě hnědé vlasy zastřížené v šik mikádo s ofinou, zelené oči a na sobě zelené úpletové šaty s rolákem. Byla bezpochyby elegantní, profesionální a inspirativní. Hned mi bylo jasné, že budeme mít dobrý vztah.

"Učím anglický jazyk a jménem ředitelky Arponglové bych vás tady chtěla přivítat. Provedeni jste tu už byli v daných termínech ke konci prázdnin..." Spráskla ruce a usmála se.

"Takže teď nám zbývá už jen představování a nové učivo, no ne? Ne, drahoušci. Ještě nás čeká spousta věcí, a začneme nabídkout sportů, které naše škola podporuje." Vytáhla jsem si láhev s jablečným moštem a začala jsem pít. Sportovní typ jsem nikdy moc nebyla.

"Takže přivítejte studenta Richmondské střední a člena Ragbyového týmu mládeže města Richmond - Jaspera Barrena!"

Počkat. Cože?

Anne po mně vrhla znepokojený pohled a já viděla, jak Jasper vchází do třídy. Vypadal pořád stejně, jen byl svalnatější, trochu vyšší a opálený. Blonďaté vlasy měl vyšisované od slunce a jeho pohled byl plný energie. Byl úchvatný.

Rozhížel se po třídě, když v tom mu spočinul pohled na mě. A já jsem se vyděsila. Nevěděla jsem co dělat... až na to, že mi nedošlo, že už něco dělám. Piju.

Otevřela jsem pusu, a to byla chyba. Vyprskla jsem mošt přímo před sebe, oranžovohnědá barva mi zabarvila bílou košili a najednou se na mě všichni dívali, protože jsem přitom vydala jakýsi zvuk... A mně došlo jaký. Říhnula jsem si. Zněla jsem jako ropucha... Přede všemi. Před Jasperem.

Panečku... Má noční můra se stala skutečností.