Na pokraji všeho

25. Jules

Byl třetí říjnový týden, venku bylo již po ránu a večer celkem chladno a listí na stromech bylo zbarveno do všemožných odstínů - od rudozlaté až po oranžovohnědou, zatímco ve škole se pomalu, ale jistě blížilo čtvrtletí. Už jsem měla napsanou velkou část svého vlastního scénáře, a abych byla upřímná, byla jsem na sebe celkem pyšná. Hlavni hrdinka, Julia, měla být původně dokonalejší a její jméno mělo být Galgima. Rozhodla jsem se však svůj prvotní koncept změnit, protože Jasperova kresba mi k její postavě poskytla spoustu nápadů - příběh jsem měla již zcela vymyšlený. Zde je malá ukázka:

Julia (rozhodí zoufale rukama): Děláš si srandu? Tommy je mrtvý. Mého bratrance, se kterým jsem se jako malá koupala, hrála na babu a učila ho číst, někdo chladnokrevně zavraždil a ty mi říkáš, abych byla doma a učila se vyšívat? Nech mě ti k tomu říct dvě věci: zaprvé, ani nemáš tušení, jaká je to bolest, když se pořádně píchneš jehlou, protože se zamyslíš nad koncem rozečtené detektivky. A zadruhé, ty možná kvůli svému strýčkovi vypomáháš policii, ale s ženami zcela očividně komunikovat neumíš, takže si s ní jdu promluvit já a ty s tím nic nezmůžeš.

Mark: (obrátí oči v sloup): Panebože, ty seš tak nevodbytná! Půjdem spolu, ale strejda se to nesmí dozvědět, páč by mě zabil. Jasný?

Julia: Nadevše. Ale myslela jsem to vážně: představ se a pak mlč.

Mark (zaraženě se na Julii podívá): Seš trochu drzá na to, že tě beru s sebou, né?

Julia: Tak jinak: převelice tě prosím, byl bys tak laskav a držel zobák, až ji budu zpovídat jako v Ústavu Hemlington, mé nejoblíbeněší detektivce?

Mark (potěšeně): Tak vidíš, že to jde! My dva budem skvělej tým, Julio.

Julia (potichu): To by ještě tak scházelo.

Mark (nasazuje si klobouk): Cos to říkala?

Julia: Že by ještě scházelo, kdybychom za ní dorazili pozdě!

Nebudu lhát: postava Julie a její vztah s Markem, který se později vyvinul v romanci, byl zčásti inspirován mnou a Jasperem. Anne si toho taky všimla, a samozřejmě se mě na to neváhala zeptat. V poslední době mi začalo docházet, že jsem dlouho Anne podceňovala, protože jsem byla natolik sobecky zahleděná do sebe a do svých prolémů, že jsem jí nevěnovala dostatek pozornosti. Bruce už činil obstojné pokroky, stará paní v domově důchodců darovala Anne prstýnek s rubínem a část třetího ročníku najednou nosila batikované šátky, a to dokonce i kluci - ať už šlo o cokoliv, Anne byla nezastavitelná, přestože se často příliš stresovala. "Jules, zdá se mi to, nebo tu vidím paralelu tebe a Jaspera?" zaculila se, protože jsem ihned zčervenala. "Možná?" prohodila jsem, přestože to bylo zřejmé. Anne na mě vrhla ustaraný pohled plný soucitu a obav. "Víš, že opustil tým? Už s nimi ani nesedává u oběda," podotkla tiše. "Málokdy ho vídám. Je to zvláštní, ale stal se outsiderem. Bez jeho kámošů ho každý najednou nezbožnuje."

"Jo, vím o tom," vypadlo ze mě. "A víš, co to znamená, že jo? Mohli byste být spolu, kdybys chtěla." Typická Anne od začátku školního roku - zcela upřímná, s kuráží a bez ostychu, vždy schopná uhodit hřebíček na hlavičku. Povzdychla jsem si: "Já vím, Anne. A myslím, že se mi fakt hodně líbí... Jenom je to těžké posoudit, když jsem ho neviděla tak dlouho a Joela ješě déle." Při zmínce o Joelovi se Anne mírně nervózně ošila, což jsem ale nezaznamenala. "Jasně," řekla nakonec. "Ale, no... Ujasňuješ si to nějak?" Zoufale jsem zaúpěla. "ANNE! Vztahy jsou složité a komplikované, ano? Nechci je vůbec řešit." Anne se zasmála a vytáhla si zrcátko, aby si zkontrolovala svůj jednoduchý, přírodní make-up. "Jules, já myslím, že už to vyřešené máš." Rázně zrcátko zaklapla a usmála se na mě. "Myslím, že to víš už od začátku." Ustaraně jsem se na ni podívala, ale jako by se uvnitř mě něco hnulo. "Jasper?" zašeptala jsem. Anne přikývla. "Nejsem v tom... nějak osobně zainteresovaná, přísahám," začala pomalu, "ale od začátku ho preferuješ, to nepopírej."

"Ale..." hledala jsem ztracená slova, "mně se Joel líbí." Vybavil se mi jeho vševědoucí úsměv, to, jak se zaujatě bavil s Lucem, jeho zavášněná řeč o tom, že příběh s Medúzou a Athénou vůbec nemusí mít antifeministický význam - co když se ji Athéna snažila ochránit před všemi těmi chlípníky mytologie, a proto jí sebrala její krásu? Ano, došlo mi, můj život doopravdy vypadal jako z románu Jane Austen. Anne se na mě zašklebila. "Jules Hickinson, musíš si ujasnit, jestli pro tebe inteligence má doopravdy takovou hodnotu," poznamenala upřímně. "Jestli je to něco, čeho si u druhých vážíš nad ostatní vlastnosti."

Přemýšlela jsem nad tím, co řekla. "Myslím," formulovala jsem nakonec pomalu, "že si to budu muset ještě promyslet. Máma s tátou nás vychovali v inteligentní, rozumné osoby, protože jsou oba bystrými intelektuály. Ale..."

"Ale o vztazích ani slovo? To znám," přikývla Anne. "Daniel a Robin sice nejsou takoví nerdi jako vaši, přičemž Peter a Cole se v žádném případě nepodobají Claře a Lucovi..." Musela jsem vyprsknout smíchy, protože porovnat Anniny bláznivé, entuziastické bratry s mými upjatými, zodpovědnými sourozenci, byla vskutku vtipná představa.

"Víš, jak to myslím, ha ha. Ale naši nás vychovali v to, abychom byli především sví a odvážní - což je v mnoha případech spíše na škodu než k užitku." Když to říkala, vypadala krapet smutně, takže jsem se k ní naklonila a objala ji kolem ramen. "Nevím, co se stalo," řekla jsem, "ale atraktivní a bohatý Bruce Wayne si vyžaduje vaši pozornost, madam."

A za smíchu díky mé zcela příšené imitaci Alfreda mi Anne ukazovala, co všechno už její robot dokáže.