Na pokraji všeho

9. Jules

Ples s Joelem byl skvělý, to bezpochyby, ale zmátl mě. Začínalo mi pomalu docházet, že nejspíš chovám city jak k Joelovi, tak k Jasperovi... Oba se totiž ukázali být jiní, než jsem si myslela.
S Joelem jsme měli společnou vášeň pro humanitní vědy, podobný smysl pro humor a vždycky jsme měli téma, o kterém se bavit, a s Jasperem... Zjistila jsem, že není ten, za koho se vydává. Že je citlivý, upřímný, starostlivý a hlavně zmatený z toho, kým se tváří být.

"Reggsi, ne, takhle ne. Nehejbej se!" Jasper vázal kravatu svému mladšímu bratrovi, protože šel spolu s paní Barrenovou (totiž Rosou) do divadla, přičemž jsme poslouchali Ellu Fitzgerald a plánovali se vrhnout na angličtinu a jiné předměty. Byla to naše druhá schůzka a ano, Jay byl z mé přítomnosti pořád ještě nervózní, což mě udivovalo a těšilo současně. Na začátku onoho nedělního večera mi přiznal, že jsem jedna z mála lidí a jediná holka, která ho kdy navštívila... Což bylo překvapující, ale lichotivé.

"Třesou se ti ruce," podotkla jsem.
"Cože?" Jasper se na mě nechápavě podíval.
"Třesou se ti ruce. Nemám ti ukázat, jak se to dělá?"
Jasper se zatvářil nerozhodně.
"No tak," zasmála jsem se. "Tvou mužskost to nepoškodí, klid."
Reggs se rozesmál a Jay zrudl.
"Pojď to zkusit, seš na to mnohem větší odbornice," souhlasil nakonec.
Vstala jsem, přišla k němu a k Reggsovi a začala jsem vázat. "Udělám tento uzel, je hezčí. Podívej." Jasper se naklonil a já jsem znejistěla. Nedej to najevo, přikázala jsem si. Klid. "Jak to děláš?" vydechl udiveně a zadíval se mi upřeně do očí. "Dva roky praxe a půl teorie," pokrčila jsem rameny. Jay se usmál. "Pane jo. Přál bych si bejt takovej talent, jako seš ty," nadhodil.
"Na vázání kravat?" zazubila jsem se.
"Ne." Jasper polknul. "Na všechno."
Zkoprněla jsem a Jasper taky, když mu došlo, co a jakým způsobem řekl.
"To bylo hezký, brácho," pípnul Reggs, který vycítil napětí ve vzduchu.
Jasper zčervenal. "Vtip, brácho," zamumlal. "Byl to vtip. Teda, ne že by Jules nebyla chytrá, talentovaná a skvělá v tom, co dělá..." Teď už byl ve tváři nachový. Polknul. "Musím si odskočit na záchod," dodal nakonec, téměř neslyšně. A tak odešel, nechal za sebou spoustu otazníků a mě poprvé napadlo, že ta myšlenka, že by mé city opětoval, možná není tak od věci.