Na pokraji všeho

28. Jasper

Vypadal jsem debilně. Zcela idiotsky, to vskutku ano. Proklínal jsem Jules, protože mi slíbila s výběrem formálního oblečení pomoci, ale současně jsem na ni chtěl prostě myslet - to abych zapomněl na to, co mě právě čekalo. Má kravata byla pomačkaná a vypadala levně, sako mi bylo velký a kalhoty upnutý. Ano, tak to chodí, když nakupujete a neumíte vybírat v second-handu. Paráda.
"Jayi?" Reggs ostýchavě vešel do mýho pokoje a posadil se na postel. "Proč nemůžu jít koledovat? Vždyť je Halloween."
Váhal jsem s odpovědí. "Táta nás chce vidět," řekl jsem nakonec. Reggs protočil očima, ale nic dalšího neřekl. Zkusil jsem to znovu. "Vzpomínáš, jak nás jako malý bral do lunaparku? Bylo tam velký ruský kolo a horská dráha. Na ty jsi ty nemoh', tak ti koupil balónek s Kapitánem Amerikou a tři cukrový vaty. Bejval... Fajn. Třeba si to taky užijeme."
"Věci se změnily, Jaspere," zakroutil Reggs hlavou. "On se změnil."
Na to nebylo co namítnout.
***
Jeho Audi stálo před domem a vedle obyčejný budovy vypadalo povýšeně - sakra, to zní jako něco, co by řekl Joel. Zkrátka, vůbec se sem nehodilo. Vyšli jsme s Reggsem ven a máma taky, což bylo překvapivý. "Ty ho... Chceš vidět?" zeptal jsem se jí udiveně. Máma si prohrábla kudrnatý vlasy a poposunula si brejle. "Chci vědět, že s ním budete v pořádku."
Neviděl jsem ho několik let. Zarazilo mě, jak moc se podobáme: ďolík v bradě, modrý oči, tenký rty... Akorát on vypadal neuvěřitelně samolibě. "Tak co říct třeba 'ahoj, tati' ?" zazubil se na nás a otevřel náruč. Reggs mlčel. Já jsem mlčel. Máma mlčela. Tátu opustilo to přehnané nadšení. "Rose," obrátil se na mámu, "jdou se mnou, nebo ne? Do telefonu mi Jay řekl, že ano-"
"Zeptej se jich sám," odpověděla mu máma ledovým hlasem. To ho zarazilo.
"Reggsi," usmál se na mýho mladšího bratra. "Hrozně si vyrost'. Jaspere, ty taky..." Nervózně jsem polknul, když na mně spočinul pohledem. "Jdeme, hoši?"
"Ano," vypadlo z Reggse. Tátovi se očividně ulevilo. "Jo," řekl jsem i já. A tak jsme luxusním fárem vyrazili na nudnou firemní párty.
***
Už nějakou dobu jsem přemýšlel, proč jsem se změnil. Proč jsem se vykašlal na kreslení, přírodu, kotrmelce a Poison Ivy... Na mysl mi tehdy přišla vzpomínka, kdy mi bylo přibližně devět a blížila se chvíle, kdy jsem měl potkat Colina a Kylea. Zrovna jsem maloval králíka, máma pekla pekanový koláč a malý Reggs se jí motal pod nohama. Poslouchali jsme k tomu The Beatles (o kterých jsem nedávno zjistil, že jsou Joelovým nejoblíbenějším "hudebním uskupením") a máma chytila Reggse do náruče a začala se s ním točit dokola po kuchyni v našem starém domě po babičce, tátově mámě.
"All you need is love!"
"LOVE!"
"All you need-"
Najednou se ozvalo bouchnutí domovních dveří. Máma sebou trhla a přestala se usmívat. "Táta!" zvolal Reggs, máma ho položila na podlahu a on opatrně utíkal do prostorný, starobylý předsíně. Byl mu přibližně rok a půl a já jsem ho měl neskutečně moc rád - jak hezky žvatlal a jak to vypadalo, že stmelil rodinu dohromady.
"T-Reggsi!" zavolal táta a za chvíli s mým bráškou přišel do kuchyně. "Tak ses vrátil," řekl jsem. "Jo," uhnul pohledem. "Služební cesta, Jayi."
"Máš jich hodně," zamumlal jsem, ale táta to slyšel. Vrhnul na mámu rozzlobenej pohled a pak si ke mně přidřepl. "Copak to kreslíš?"
"To je zajíc," prohlásil jsem. Táta vzal kresbičku do ruky. Čekal jsem, že mi řekne, že se mi povedl, ale on pravil jen: "Zvládneš to i líp." Vstal, poplácal mě po rameni a odešel do své ložnice. Nebo prostě... Odešel.
***
Večer jsem ležel v posteli a brečel. Nevěděl jsem, co se to děje... Jestli to způsobilo to zpytování a vzpomínky, otcovo chování "nic se přece nestalo" nebo Joelova podpora v uznání a zpracování vlastních emocí. Brečel jsem, protože jsem na tak dlouho ztratil sebe samýho. Brečel jsem, protože jsem si přál tátu. Brečel jsem, protože jsem byl hrozně sám. Brečel jsem, protože část mě cítila, že možná Jules není tím, koho potřebuju - že je jen nějakou mou představou, která mi dává pocity. Brečel jsem, protože jsem ji ani neznal a byl jsem na ni tak fixovaný. Byla pro mě reálná, ale nevěděl jsem, jestli by mě přijala takového, jaký jsem: s podělaným životem, neustále nešťastnej a nespokojenej s tím, co cítím nebo necítím. (Joel by nejspíš řekl: "Jestli narážíš na svou asexualitu, musíš vědět, že jsi úplně v pohodě takový, jaký jsi, dobrá? Pokud tě společnost nedokáže ocenit, jejich chyba. Buď rebel! Avšak ne tak moc, víš, co mám na mysli.") Ležel jsem a prožíval své emoce. A vlastně to bylo docela přínosný.