Na pokraji všeho

35. Jasper

Abych byl upřímnej, z toho večera jsem byl podělanej strachy. Když mi Jules prozradila, že se tato velká akce pořádá především kvůli napětí mezi Joelem a Anne, zmateně jsem se zamračil a přiznal, že nemám páru, o čem mluví. Má přítelkyně se zasmála s pobavením a prazvláštní frustrací v hlase. "Takže tobě to taky neřekl? Páni. Myslela jsem, že váš vztah je relativně otevřený. Přece jenom jsi mu řekl o své sexuální orientaci... Vypadá to, že pan Harmon je ještě rezervovanější a uzavřenější, než jsem si myslela."
Hořký podtón jejího hlasu mě přinutil zvednout hlavu od grafickýho románu Rainy Telgemeier, kterej jsem ještě nečetl, a tak jsem ho bedlivě zkoumal. "O čem je teda řeč?" zeptal jsem se napjatě. To, že Joel radši poslouchá, než aby vyprávěl o vlastních problémech a trablích, jsem při našich konverzacích bral jako samozřejmost. Popravdě mi to tak naprosto dokonale vyhovovalo... Vedl jsem řeči o věcech, jaký jsem nikdy nikomu neřek', ani jsem to neplánoval a spousta z nich byly nedávný prozření na základě tý mý "reformace identity", jak to Jules nazejvala. Pomáhalo mi někomu říct o tom obrovským neuchopitelným zmatku, kterej jsem cítil, páč se toho hodně událo a já jsem to potřeboval zpracovat. Nikdy mě tím pádem nenapadlo, že o Joelovi vlastně tak moc nevím. Tedy, věděl jsem od něj rozdíl mezi racionalismem a empirismem (aspoň přibližně, za novýho Deskartese bych se nepovažoval), něco málo o významu draků pro čínskou kulturu a měl jsem rozšířený obzory i o mytologický postavy na noční obloze, ale o jeho životě jsem měl podstatně méně znalostí. Věděl jsem o jeho idolech i božským španělským ex, že jeho rodiče jsou psychologové, který nikdy neopouští schopnost šťourat se v životě všech okolo, hlavně jejich pubertálního syna, který se jim proto snaží jevit jako dokonalej robot, a že má tajnou slabost pro romantiku, ale sám je ve vztazích neskutečně neobratnej - a tak se "vzdělává" čtením knih a sledováním filmů, u kterých zpravidla brečí jako malý dítě. Znal jsem i další věci z jeho života, který člověk na potkání nesvěřuje, takže jo, náš vztah byl blízkej. Jenom to, že jsme se znali v podstatě chvíli a za tak komplikovanejch okolností, asi hrálo svou roli. Byl tak složitej, z domova navyklej nosit železnou masku, která jako by chránila i mučila jeho obličejový rysy. V jeho upřímnosti se skrejvala strojenost a obavy ze zranitelnosti; zdálo se mi, že si to nechce přiznat, ale určité pocity ho děsí. Anebo jejich projevování - to záleží.
"Anne se do něj bezhlavě a hloupě zamilovala. S vroucnými pocity jej políbila, což pro něj bylo šokem, poněvadž její pocity neopětoval, a tak mezi nimi došlo k roztržce. Prohlašují, že to mezi sebou již urovnali, avšak jde poznat, že jejich vztah se změnil. Mým názorem je, že oba mrzí, že promrhali šanci na skvělé přátelství. Rozhodla jsem se proto, že si znovu promluví a tentokrát to bude doopravdy v pořádku," prohlásila Jules odhodlaně. Zbožňoval jsem, když zněla jako opravdová šéfka, a tak jsem se musel maličko pousmát. Ambicióznost, snaha a kuráž jí slušely. Když jsem se na ni díval, jak oblečená v elegantním obleku se vzorem kohoutí stopy drží pod paží Jarmark marnosti, Havrana a knihu nějakýho Maxe Webera, prochází si stojan s poezií a přitom soustředěním a čirým zaujetím mhouří oči, zdála se mi až dokonalá. Byla něco, co jsem ve svým životě doposud neznal, proto jsem každý její slovo, pohyb i čin považoval za věc hodnou zaznamenání. Věděl jsem, že bych byl schopnej studovat obor Jules Hickinson na univerzitě a odpromovat se samejma áčkama... Zaměřit se na nadšenou knihomolku mi pomohlo přijmout onu prapodivnou a udivující zprávu, kterou mi zrovna osvětlila, tak jsem pouze hlesl: "Aha... Jo, to mi fakt neřek'."
Jules kývla a věnovala mi úsměv, kterej značil, že chce změnit téma na to, co ji zajímá a je zrovna aktuální. "Vybral sis něco?" zavrkala s další knížkou - básněma E.B. Browning - v ruce a rychle zkontrolovala čas na kapesních hodinkách, který dost připomínaly ty, jež podědila má babička po naší nezávislý novinářský prabábi. "Vlastně jo," prohrábl jsem si vlasy. "Duchové od Rainy Telgemeier, Srdcerváče, který mi doporučil Joel, grafický román 1984 a dva komiksy Aqua Mana. Všechno je to jinak moc násilný, jako to, co vydává Disney a Marvel."
"To máš pravdu," souhlasila Jules, "Paul to opravdu miluje, ale Lucovi to dělá špatně. Celkově jsou ale oba nerdi... Pokud vím, tak spolu právě v hobitích kostýmech sledují filmy Pána prstenů a Hobita jako maraton. Nikdo kromě jich dvou právě není doma, takže bůhví, co tam mimo to dělají," protočila očima a rozesmáli jsme se na celé kolo. Něco mě zčistajasna napadlo.
"Ty, Jules... No, jak to říct... Budu vám na tom pub kvízu k něčemu vůbec platnej?" otázal jsem se, skrývajíce svou nervozitu.
Dnes obrýlená intelektuálka se usmála. "Nepochybuju o tom," prohlásila a láskyplně mi položila hlavu na rameno.
Můj strach tím však bohužel nezahnala... Pořád jsem byl pekelně ve stresu.