Na pokraji všeho

17. Jules

Den poté, co u nás byl Joel, jsme s Lucem seděli u televize a sledovali dokument o feminismu.
"J," ozval se najednou Luc, zatímco na obrazovce řečnila Gloria Steinem, "mezi tebou a tím Joelem se něco děje?"
Zarazila jsem se. "Zčásti? Já... Nevím, je to komplikované," vypadlo ze mě nakonec.
"Já myslel, že se ti pořád líbí Jasper," zamračil se Luc zmateně.
"No právě," povzdychla jsem si. A pověděla jsem mu o tom všem - doučování, Jasperův "tajný" život, náznaky toho, že je možné, že by mé pocity opětoval a že nejspíš ví, že se mi líbí...
Luc se nakonec jen zasmál a vložil si do pusy nachos se smetanovým dipem. "Takže tu máme milostný trojúhelník, hm?"
Dloubla jsem ho do ramene. "Au!"
"To máš za to, že z mého nudného života stále děláš romantickou komedii."
Luc se zašklebil: "Nudného? Tvůj milostný život je momentálně ještě pestřejší než ten Kleopatřin. A ta prý byla pěkná ošklivka, aspoň podle dnešního ideálu krásy. Pověz mi víc o tobě a o tom Joelovi," vyzval mě nakonec. A tak jsem to udělala...
"A Anne si myslí, že bych si s ním měla přestat zahrávat, což ale není pravda! Nebo je? Co myslíš, Lucu?" vychrlila jsem ze sebe nakonec.
Luc si prohrábl vlasy. "J, budeš se muset rozhodnout. Jasper, nebo Joel? A Anne - jak se vůbec ta potvůrka má? - má pravdu, že záleží i na nich. Takže co ti doporučuju, je, abys zůstala nad věcí. Jo?" upřel na mě oči.
Usmála jsem se. "Jo, Luciusi. Děkuju. Mimochodem, je teď někdo ve tvém životě? Nějaký kluk, který shodou okolností není robot, na kterém pracuješ?"
Luc se rozřehtal. "Možná, J. Je to komplikované, věř mi."
"Tak vidíš!" vyjekla jsem a společně jsme se rozesmáli.
***
"Jaspere, myslím, že s tím ti nepomůžu. Fakt té matice nerozumím... Nemůžeš se zeptat někoho z vašeho týmu?"
Cítila jsem se trochu zahanbená, a ještě to umocňovalo to, že Jasper seděl tak blízko. Bylo o čtyřiadvacet hodin později a já s Jayem jsme seděli v kuchyni u něj doma, na židlích z antiku, a učili se.
Jasper si povzdychnul. "Zkusím se zeptat Miga," řekl nakonec. "Ten je celkem chytrý, jenom to skrejvá pod silnou vrstvou idiotství." Mlčela jsem, protože mě napadlo něco, co by Jasper v žádném případě nechtěl slyšet.
Ten se uchechtl, jako by mi četl myšlenky. "Jo, Jules, my všichni to děláme. Máš pravdu, jako vždy."
"Ale... Proč?"
"Proč se chováme arogantně, hnusně a splňujeme stereotyp hloupýho sportovce? Nevím. Ale řekl bych, že protože ten stereotyp existuje a ostatní od nás maj očekávání. A my se sebou bojujeme a snažíme se dokázat si, že nejsme slaboši, protože jsme hloupí sportovci," smutně se usmál.
Zadívala jsem se mu do očí. Pořád měly barvu pomněnek... Vždycky ji budou mít. "Ty takový ale nejsi," podotkla jsem. "Nejsi hloupý sportovec. Sám jsi to řekl... Splňuješ ten stereotyp jen proto, že je to jednoduché a dá se tak přežít. A to je na střední škole nejdůležitější, no ne?"
Jasper roztáhl rty v úsměvu. "Jo, pravda," zašeptal.
Začal se ke mně sklánět a mně až po chvíli zčásti došlo, co se děje. Část mě to ale pořád nechápala, protože jsem byla najednou v přítomnosti, s Jasperem Barrenem... A nechtěla jsem tu chvíli narušit myšlenkami.
Naše rty už se téměř setkaly, když v tom se v předsíni ozvaly rány a do kuchyně vběhl Reggs. "Jayi, máme pomeranče! Jules," zarazil se, když si mě všimnul. "Ty jsi tu taky!"
"Jo," zasmála jsem se nervózně. "Ale asi už půjdu."
"Jules, zlato, to nemusíš!" zavolala na mě Rosa, Jasperova máma.
Najednou mi ale došlo, co se to právě málem stalo, a že to budu muset o samotě zpracovat. Krev se mi nahrnula do hlavy a srdce se mi rozbušilo. Popadla jsem své věci a vstala. "Vlastně fakt musím jít..."
Prosmýkla jsem se okolo Rosy, zavolala rychlé "mějte se!" a venku jsem ze sebe vydala výkřik, u kterého doteď nevím, která emoce ho způsobila.