Na pokraji všeho

11. Joel

Dobrá tedy; nikdy jsem nikoho nepozval na rande. Ano, chodil jsem samozřejmě s Brunem, takže jsem už nějaké to rande absolvoval, ale vždycky jsem byl příliš stydlivý na to, abych se odvážil zeptat. To Bruno mě poprvé pozval ven...

Bylo to loni na podzim, když školní rok zrovna začal a já si dělal úkol z dějepisu v kavárně blízko našeho domu. Svítilo slunce, už padalo i zlatavé listí a já jsem se mořil s nacistickými ideologiemi, když jsem si všimnul, že na mě kouká. Už několikrát jsem ho tu viděl, v létě, ale to si jen brával frappé s karamelovým sirupem, načež odešel... Ale teď to bylo jiné, koukal na mě. Nenápadně (aspoň jsem doufal, že to tak působí) jsem si ho prohlédl. Měl vlnité, černé vlasy, tmavé oči, ve tváři dva ďolíčky a olivovou kůži; na sobě červenou polokošili a černé šortky. V uchu měl náušnici s černým křížkem a ano, byl neskutečně atraktivní.  A koukal na mě... A po chvíli si všimnul, že i já koukám na něj, tak se zazubil. Sevřela mě úzkost. Panebože, co jsem to udělal? Rychle jsem odvrátil pohled, červenajíc se jsem si posunul brýle blíž ke kořeni nosu a vrazil jsem hlavu do učebnice. Adolf Hitler toto, Adolf Hitler tohle...

"Ahoj, jak se jmenuješ?"
Zvednul jsem hlavu a začal jsem panikařit, protože se mě neptal nikdo jiný, než "ten hezoun."
"Ahh- Totiž, ehm, čau..." vykoktal jsem. "Jsem Joel." A nevím, kde mám sebedůvěru, dodal jsem v duchu. "Ty?"
Usmál se a ano, bylo to neskutečně okouzlující. "Jsem Bruno," řekl. "Jsem tu na nějaký ten čas, asi okolo roku, u abuelity..." Pokrčil rameny. "Jinak žiju ve Španělsku."
"Doopravdy? Totiž..." snažil jsem se neztrapnit. "Máš fakt skvělou angličtinu."
Zasmál se a projel prsty své havraní lokny. "Jak jsem řekl, mám tu abuelitu a jiné příbuzné, a rodiče chtějí, abych poznal co nejvíce kultur, takže mě celý život posílají na pobyty a tábory na různá místa... A teď i sem, za rodinou."
"Máš to rád?" otázal jsem se ho. Už jsem se začínal klidnit, díky bohu.
"Vlastně ne," přiznal a zadíval se mi do očí. "Poznáš lidi, které si oblíbíš, a pak je musíš opustit. Je to nanic."
Přikývl jsem. "To si dokážu představit."
Taky pokývnul. Nadechl se a plácnul dlaněmi do stehen, jako by si dodával odvahu. "Hele, budu upřímný, jo?" Zadíval se mi do očí a pokračoval. "Jsem bisexuál a líbíš se mi. Chtěl bys někdy někam zajít?" vysypal ze sebe rychlostí blesku.
Zkoprněl jsem. Už jsem věděl, že se mi nelíbí jen holky, a už jsem to přiznal i rodičům, ale byl jsem si tak jistý? Zatím jsem nevěděl, co jsem - možná bisexuál? Nepřipadalo mi to dostatečně výstižné... Na druhou stranu, Bruno byl fakt úžasný. Měl překrásné vlasy, oči, atletickou postavu, byl šarmantní a upřímný...
A tak jsem s úsměvem odpověděl. "Jo, Bruno. Moc rád."
***
Kam jsem celým tímto příběhem směřoval? Stál jsem u učebny geografie a čekal na Jules, odhodlaný ji pozvat na rande. Po chvíli konečně vyšla, spolu s Anne v závěsu.

"Ahoj, Joele," zaculila se stydlivě Anne, což jsem ale ignoroval. "Ahoj, Jules... Můžu s tebou mluvit?" vychrlil jsem na jeden nádech. Jules se usmála. "Jasně," přikývla. Dobře, dobře, klid, jako Bruno... Jdeme na to. "Nevím, jak ty, ale ten ples jsem si doopravdy užil," začal jsem. "A napadlo mě, že bychom někdy třeba mohli někam zajít i mimo to. Nemyslím takovou tu klasiku kino a večeře, to je nuda," zasmál jsem se, přestože přesně tento typ rande jsem s Brunem absolvoval asi osmdesátkrát. "Třeba nějaké muzeum, galerie, zastávka v bistru... Co ty na to?" dodal jsem nakonec, načež jsem popošlápl na místě a posunul jsem si brýle na nose (což je to nejvíc nerdovské chování na světě).

Jules si zastrčila s úsměvem pramen vlasů za ucho, ale pak se její tvář změnila. Zatvářila se nerozhodně, možná až zděšeně, a nakonec polkla a mně bylo jasné, že ač to tak zpočátku vypadalo, odpověď není "ano."
"Joele, víš, já bych moc ráda, jsi fakt super... Ale, no, já aktuálně nemůžu," vypadlo z ní nakonec, což mě značně zmátlo. "Ale já myslel-"
"Není to o tom, že bych nechtěla, já prostě... Můžeme se zatím jen přátelit, dokud... Prostě- můžeme?" odmítla mě a nervózně si skousla ret.
Nechápal jsem to. Znaky byly jasné...
"Jasně, Jules," usmál jsem se. "Respektuji to. Dáš mi vědět, až se tvá odpověď změní?" Za žádnou cenu jsem nemohl říct "jestli," protože jsem se snažil věřit, že to není ztracené. I tak jsem měl však pocit, že se na místě rozbrečím jako mimino, ale jo... Maskoval jsem to.
"Samozřejmě," zaculila se. "Tak já jdu. Měj se!"
"Ty taky!" zavolal jsem za ní. Vtom mě něco napadlo.
"Anne?"
Anne se otočila. "Jo, Joele?" usmála se, popravujíc si svůj šátek a sponu na něm.
Nadechl jsem se. "Vím, že žádám hodně, ale pomůžeš mi zjistit, proč mě Jules odmítla, když tomu nic nenasvědčovalo?"
Anne se zatvářila zmateně, ale pak se jí tvář vyjasnila. "Bezpochyby," zasmála se. A já v tu chvíli přemýšlel, jak všechno bude báječné, já a Jules proti celému světu... A nedošlo mi, že si hraju s něčími city.