Na pokraji všeho

15. Joel

Jules mě pozvala na návštěvu za účelem seznámení se s jejím bratrem Luciusem a já z toho byl pěkně nervózní. Přestože to mělo být naopak, mé city k Jules naším prozatimním přátelstvím ještě zesílily, a to tak moc, že jsem měl pocit, že ze mě vytrysknou a z Richmondu se stanou Pompeje. Kráčel jsem po chodníku, když jsem uviděl Jules stát před chodníkem u bílého, krapet starobyle zdobeného domu spolu s opravdu vysokým blonďákem s podlouhlým obličejem, modrýma očima a souměrnými rty. Byl to Lucius, to mi došlo ihned. Byl velice atraktivní, stejně jako jeho sestra, možná i krapet více... Musel jsem se v duchu okřiknout. Líbí se ti přece Jules, napomenul jsem se. Jo, je vysoký a tak akorát svalnatý a anticky krásný, ale Jules je ještě nádhernější. Podíval jsem se na ni. Vlasy měla zapletené do copu, na nose překvapivě brýle (později mi řekla, že nosívá čočky, ale teď chtěla udělat výjimku) a na sobě kostkované sako, bílou košili a chino kalhoty s botami perka. Bylo to oslňující, jak překrásná byla. A zpozorovala mě.
"Joele! Ahoj!" zvolala nadšeně, zatahala Luciuse za tričko a rozběhla se s ním ke mně.
"Ahoj, Jules," zašklebil jsem se potěšeně.
"Joele," Jules si důležitě poposunula brýle, "tohle je můj starší bratr Lucius. Studuje vysokou, je gay a miluje robotiku. Lucu, tohle je můj... Ehm, prozatím-kamarád Joel. Je v prváku, pansexuál, miluje historii, mytologii, chce studovat Cambridge a chodí se mnou na latinu. Seznamte se!" tleskla nakonec nadšeně.
"J, vážně jsi musela zmiňovat naše životopisy spolu s našimi sexuálními orientacemi?" odhalil v úsměvu Lucius své rovné, bílé zuby. Jules zčervenala: "Krucipísek, nedošlo mi, jak trapné to je..." zamumlala celá rudá. Ostýchavě jsem se zasmál. "To je v pohodě, Jules. Vlastně je to milé." A ještě milejší je to, že jsi mě nazvala "prozatím-kamarádem".
Lucius mi podal ruku. Jeho stisk byl pevný a já přemýšlel, že vypadá tak dokonale! Stejně jako jeho sestra, jenom je méně roztomilý a neobratný, došlo mi.
"Rád tě poznávám, Joele," zaculil se. "Já tebe taky, Lucie," reagoval jsem, téže s úsměvem. Byl asi o patnáct až dvacet centimetrů vyšší, což mě iritovalo i vzbuzovalo to ve mně respekt současně.
"Můžeš mi říkat 'Luc'," prohodil. Zčervenal jsem. "Jasně," vypadlo ze mě nakonec.
Jules se rozhihňala. "Pojďte dovnitř. Budeme koukat na Snídani u Tiffanyho a Joele, seznámím tě s mámou. Souhlas?" upřela na mě rozesmátá oči.
"Jo," přikývnul jsem. Nemohl jsem si pomoct.