Na pokraji všeho

39. Jasper

Od hospody jsem běžel pryč a slzy mi tekly po tvářích v agresivním proudu. Nevěděl jsem, jestli je mezi mnou a Jules, mnou a Joelem či mnou a celým světem konec; zdálo se ale, že se všecko spiklo proti mně. Bolelo to, být si po dlouhý době zcela vědomej svý osamělosti, strachu a sebenenávisti. Nebyl jsem jako Joel; okouzlující, chytrej, vzdělanej a zapálenej do svejch zájmů. Nebyl jsem jako Cora nebo Bruno; ta jasná otevřenost a radost z lidskejch setkání mi chyběla. Nebyl jsem ani jako uzavřená Anne; ta aspoň měla ponětí, co od života chce. A v žádným případě jsem se nepodobal dokonalý, usměvavý a bystrý Jules, organizátorce, ambiciózní studentce a hvězdě svýho života. Necítil jsem se bezchybnej, spokojenej, sebevědomej... Věděl jsem prd o tom, co v životě chci. O čem jsem ale měl tušení, bylo, že se jim nepodobám. Na toaletách to bylo jasně vidět.

Stál jsem před zrcadlem, těžce oddychoval a čuměl na sebe. Nepoznával jsem se. Viděl jsem někoho, kdo se podřídil, choval způsobile, lhal a přitom křičel uvnitř sebe jak tur. Nesedělo mi usmívat se, být Julesinou ozdobou a dělat vše, co se očekává; pravidla mi nedávala smysl. Zdálo se to nesprávné, směšné a odporné. Všiml jsem si, že jsem začal jinak mluvit, mírněji se chovat, to vše pro Jules. Ale nesedělo mi to ke mně, taková byla pravda.
Z chodby jsem najednou uslyšel kroky dvou lidí, rychlé a ještě rychlejší. Nastražil jsem uši a rozhod' se, že si poslechnu, co říkaj. Kupodivu to byly osoby mně známý.
"Anne, počkej," naléhal Joel, zatímco za Julesinou kamarádkou rychle klopýtal, páč šla poměrně rychlým tempem. Najednou se zastavila. "Joele, je mi úplně ukradené, co Jules říká," prohlásila otráveně. Vůbec nezněla jako Anne, co znám, a to mě překvapilo. Byla sebevědomá, rozhodná a silná osobnost, aspoň bych to tak odhadoval po sluchu. Napadlo mě, že Jules ji vlastně stíní, protože si užívá svou vlastní záři reflektorů, avšak Anne je jedinečná. Co když však udělá to samé i mně? Přinutí mě se změnit, ale ne tak, jak bych si to já sám přál? Nechtěl jsem se měnit: chtěl jsem se najít. V tu chvíli jsem se naštval. Anne na chodbě zatím pokračovala v hovoru: "Oba víme, že je mezi námi vše v pořádku, že ano? Jenom si už nemáme co říct, to se stává. Hotová věc."
"Ale..." zakoktal se Joel zmateně, "myslel jsem, že s Jules souhlasíš. Že jste zajedno ve všem, vždy se shodnete..."
Anne se sarkasticky uchechtla: "Samozřejmě, Joele," řekla sladce. "To jsme. Pořád a neustále."
"Tak..." Joel se teď začal ošívat. "Proč jsi tedy, ehm, šla na záchod?"
"Protože se mi nelíbí, co dělá Jasperovi," prohlásila Anne otevřeně. To bylo jako rána do podbřišku, takže jsem na chvíli z šoku přestal dejchat a krev se mi nahrnula do tváří. Anne si taky myslela, že je něco špatně. Ale co?
"Využívá ho, transformuje a sochá, aby byla spokojená s tím, co má na očích. Teda, Jasper moc neví, kým je, a tak tomu jeho poddajnost napomáhá. Avšak je zřejmé, že to nezvládá. Měl by si najít vlastní životní hodnoty, nebo mu potenciál na jejich existenci ona zničí," poznamenala trpitelsky. Měla pravdu, to jsem věděl okamžitě, až se mi z toho rozbušilo srdce a do očí mi stouply slzy. Musím si uvědomit, kým se chci stát, došlo mi. Pro sebe, pro rodinu a pro vztahy. Pro Jules, která není v mé hlavě, ale čeká, že budu buď svůj vlastní, nebo její člověk. Zlobil jsem se na sebe, na ni, na svého otce i na okolnosti, a v záchvatu zuřivosti jsem se rozhodl, že s tím vším něco udělám. Na záchodech jsem vydržel ještě chvíli, kdy pro Joela s Anne přišla Cora, což Anne odehnalo od původního nápadu mi "pomoci". Ty dvě sebou byly prapodivně zaujatý, a tak Joela zapojily do konverzace a odešly. Ještě že tak; z nově nabytejch informací jsem měl pocit, že puknu vzteky.

Joel mi při našem telefonování poté, co jsme se dali dohromady s Jules, řekl divnou věc. "Víš, co se mi tak zdá, Jaspere? Oba máme monumentální problém se zpracováním našich emocí."
Když jsem dorazil dom a třísk' za sebou dveřma, rozvzlykal jsem se při myšlence na to, že tak vyvádím jen kvůli Julesiný povaze. Je drsná, ale nechci, aby mě obrousila, přemýšlel jsem, a pak mi došlo, jak hnusná metafora (nebo metonymie, i přes Joelovo vysvětlování jsem rozdíl nepochopil) to skutečně je. Nechtěl jsem být sám, nechtěl jsem být sám sebou a nechtěl jsem být sám se sebou. Všechno mě bolelo, jako když nás trenér Crawlinger nutil uběhnout přes dvacet pět koleček, ale přidala se k tomu i ta bolest, kterou jsem cítil pro Owena, když se nám ze stresu vyoutoval.
"Jaspere?" Máma vykoukla z kuchyně a když uviděla, v jakým jsem stavu, řekla jen: "Pojď za mnou, Reggs si šel už lehnout." Jako poslušné dítě jsem si zničené utřel zmočený tváře a následoval ji. Zjistil jsem, že sedí v kuchyni, plete a poslouchá rádio - typickej program chudejch, napadlo mě pesimisticky. Máma chvíli štrachala ve skříni a pak mi podala malej balíček. "Pralinky," vysvětlila, když jsem vykulil nad jeho obsahem oči udivením. "Dostala jsem je a schovala před vámi žrouty. Dej si," pobídla mě.
Chvílu jsme mlčeli, já jsem žvýkal nahořklou čokoládu a mamka mě znepokojeně sledovala. "Víš, Jules vypadá moc mile, připravená na všechno," začala nakonec pomalu. "Ale ty takovej nejsi, Jaspere. Teprv sa hledáš."
"Ale moc úspěšnej nejsem," přiznal jsem se zklamáním, "je to, jako bych byl prostě ztracenej. Ztroskotalej. V rozlehlým bludišti, ze kterýho není cesta ven."
Máma se usmála. "No tak, neber to tak dramaticky. Je to proces, všude se to říká, tak naslouchej. Je normální bejt během puberty zmatenej, zničenej a obávat sa, to jen Jules a ten Joel by se mohli zdát, že maj výhodu. Ale nemaj. Víš proč? Protože oni si tímto projdou, ale až později v životě. Až jim nevyjde kariéra, špatně se voženěj či vdaj, narodí se jim postižený děcko. Strhne je to na kolena a voni na to nebudou připravený, poněvadž vždycky měli nad vším kontrolu, nikdy to nebylo jinak. A jak to dopadne? Budou dávat pět set dolarů za jedno setkání s terapeutem, Jaspere. Tak to bude."
Nemohl jsem se nezaculit. Bylo fajn slyšet i jinej úhel pohledu... Máma pokračovala: "Než jsem potkala tvýho tátu a sekla s vysokou, byla jsem jako oni."
Zmateně jsem sebou trh'. "Tys chodila na výšku?" zeptal jsem se šokovaně. O tom jsem neměl tucha.
Mamka potřásla hlavou. "Jo, ale léta u pultu s tebou něco udělaj. To je fuk. Počkej, něco pro tebe mám."
Posunula ke mně prapodivně, ale celkem hezky zabalenej dárek, v balicím papíru, se stuhou, mašlí a vším takovým. "V práci máme na to spešl pult," vysvětlila plaše.
Pomalu jsem strhal kusy červený a bílý se zlatým provázkem a zalapal jsem dojetím po dechu, když jsem uviděl, co jsem dostal. Na zbytku balení ležely vodové barvy, pět štětců a pastely ve všemožnejch barvách. Bylo to překrásný a křičelo to "Jasper se konečně začíná zajímat o svůj život".
"Děkuju," zašeptal jsem nadšeně a pak jsem mamku objal. Do čtyř ráno z vodovek zbyly jen barevný drobty.