Na pokraji všeho

45. Jasper

Když můj otec poprvý potkal Jules, docela jsem si přál se mu vyoutovat. Na jednu stranu mi to nahánělo obrovskou hrůzu a kdykoliv jsem na to pomyslel, zachvátila mě tréma a po těle mi začal perlit ledovej pot, ale současně jsem si tak trochu přál, aby se ta celá věc nějak provalila. Dlouho jsem se bál být přijatej takovej, jakej jsem, protože lidi, který mi byli v dětství blízcí, se na mě vysrali a já z toho získal překrásný problémy s důvěrou. Kyle, můj otec... Po několik let se mi tak zdálo, že prostě nemůžu bejt divnej, nekonvenční, uměleckej Jasper, ale nebyla to pravda. Potřeboval jsem jen malý pošťouchnutí, aby mi došlo, že už se nechci skrejvat. Že se musím znovu objevit a postavit jako lego stavebnice, odvázat se, riskovat a zatnout zuby, když půjde do tuhýho. Ale dokázal jsem to! Kdykoli jsem držel v ruce štětec a paletu, tužku a bloček, ba i knihu či domácí úkol, přišlo mi, že jsem mocnej a zmíněný předměty jsou mi důkazem, že změna je možná. Nechtěl jsem se vracet zpátky, musel jsem se naopak posunout vpřed; přiznat svou sexuální orientaci svému otci jsem však nedokázal. Bolelo na to myslet, ale cítil jsem se nešťastnej a neúplnej jako mimino, když nebyl v mým životě - anebo byl, ale náš vztah nebyl takovej, jakej bych ho i při nízkejch vyhlídkách očekával. Potřeboval jsem ho a chtěl jsem mu vyklopit vše, co jsem kdy cítil, nad čím jsem přemejšlel a snil, ale věděl jsem, že místo dojemnýho momentu jako vystřiženýho z filmu bych jen a pouze skončil brečíce na záchodech. Měl ale dost svých vlastních problémů, strachů a sraček, se kterejma se musel vypořádávat. Nemoh' mi díky nim porozumět, protože taky nechtěl, aby se mu někdo otevřel: nezvládal mezilidský vztahy, nejspíš hlavně proto, že se bál a svůj strach přenášel i na ostatní. Dlouho jsem si myslel, že jsem jako on: na povrch zdánlivě dokonalej, ale uvnitř zkrachovalá, bolestí se svíjející existence. Došlo mi však, že celá ta věc "jsem jako ona, je to dobře" a "jsem jako on, je to špatně" je nesmyslná a zatraceně otravná. Tolikrát jsem se porovnával s Jules, Joelem, Brunem či Anne! Tito lidi mají vše v životě, překrásnej komfort, a nikdy si neprošli takovejma sračkama jako já. Je to snad fér, že zvládají úplně obyčejný věci ohledně svý existence bez mrknutí oka, ale já jsem tak zmatenej a vše mi zabírá tolik času? Nepřipadalo mi to tak. Doposud nepoznali, jaké je brečet strachem z pouhého dostavení se do školy tak, že vás bolí břišní svaly a máte pocit, že jste vybrečeli Amazonku a váš pokoj by potřeboval vyluxovat od těch všech posmrkanejch toaletních papírů, ubrousků, kapesníků a mokrejch skvrn. Nikdy nepoznali tu samotu a bolest, když si musíte vybírat rodiče, na jehož straně budete během hádky, a nakonec je oba vidět plakat, zničený neštěstím a obavama. Vždy měli co jíst a nestalo se jim, že by neměli peníze na potraviny a museli prodávat knížky. Jejich rodiče jsou ideální, vztahy úsměvný, finance zajištěný a šťastný vzpomínky se utvářejí každou chvílí. Nebo... Ne? Čím více jsem nad tím přemejšlel, tím víc jsem si vybavoval, že jejich životy sice nebyly tak v prdeli jako ten můj, ale i tak měly svý trhliny. Obrovská očekávání Julesiných rodičů od svejch potomků. Osamělá Anne bez návaznosti na svou etnicitu a kulturu, ke který ve skutečnosti patřila. Cořina máma hlídající svou dceru jako malý děcko pouze proto, že má autismus. Joel, který se bojí svých rodičů kvůli jejich přehnaný péči, ale i chladnýmu a špatně směřovanýmu přístupu. Bruno, kterej musel svou rodinu poslouchat na slovo, i když třeba nesouhlasil. Možná se to mohlo zdát perfektní a nepopírám, že to tak nejspíš i bylo, ale neznamenalo to, že jejich životy jsou živoucí sen každý osoby. Možná je občas lepší nesnášet, vzlykat, projít si útrapama a nakonec nezvládat věci takový, jaký jsou, páč si tím budujete odolnost. A ta se v životě hodí, ne?