Na pokraji všeho

31. Jules

S Jasperem jsme se rozloučili a já jsem, již za smrákání, došla s širokým úsměvem na rtech domů. Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř, odložila si tašku a...
"Jak ses dnes měla, J?"
"Lucu!" zvolala jsem nadšeně a rychle jsem běžela svého staršího bratra obejmout. "Chyběl jsi mi. Co tady vůbec děláš?"
Lucius si prohrábnul své blonďaté vlasy a zazubil se. "Zařídil jsem si dočasnou distanční výuku, abych tě mohl navštívit," prohodil a zamrkal na mě. "A taky..."
Ustoupil stranou z chodby, jako by z ní měl v okamžiku někdo vyjít, a já jsem zadržela dech, protože možná...
"Claro... Tati?" zašeptala jsem, ale až stíny nabyly konkrétní podoby, neudržela jsem se a vyjekla radostí. "Panebože! Vy jste tady!"
"Ahoj Jules," zaculila se Clara a opět jsme si padly do náruče. Byla oblečená v meruňkové halence s džínovou sukní, kolem krku měla perlové korále, v uších želvovinové klipsy ladící s podobnými brýlemi a jako vždy voněla jasmínem a levandulí. "Ráda tě vidím, Lízo".
"I já tebe, Madynko," rozesmála jsem se. Nemohla jsem zkrátka uvěřit, že si naše oslovování ještě pamatuje... Tak dlouho jsme se neviděly.
Odtáhly jsme se od sebe, ale Clara mě nepustila. "Páni, ty jsi vyrostla," rozhihňala se. "Pořád píšeš?" Se skromným úsměvem jsem pokývla, načež mě má sestra obdařila radostným pohledem.
"Hodná holka," prohlásila se spokojeným úšklebkem.
"A já pusu nedostanu?" ozvalo se najednou opodál. Pustila jsem Claru a zadržela dech. Plánovala jsem počítat do pěti, abych se uklidnila, ale jednoduše jsem to nezvládla. "TATI!" zařvala jsem a obtočila se kolem něj jako... "Ahoj, opičko," smál se šťastně táta. V tu chvíli jsem si říkala, že dnešek skutečně nemůže být lepší. Táta byl tady, máma se pohihňávala a posmrkávala dojetím napravo... Seskočila jsem z táty a při pohledu do jeho dobrotivých očí jsem věděla, že odteď už to bude ještě lepší. Táta se zazubil a vlepil mi pusu na čelo. "Neuvěřitelně rád tě vidím, Jules. Spisovatelko a budoucí ženo u filmu," mrknul na mě. "Taky tě příšerně, strašlivě, hrozně ráda vidím," špitla jsem. "Jenom..." Rozhlédla jsem se kolem sebe. "Kde je Luc?"
"Tady," ozvalo se najednou z kuchyně a Luc z ní vyšel, přičemž v jeho závěsu šel kupodivu ještě vyšší, usměvavý, očividně také svalnatý Afroameričan. "Jules," Lucius si důležitě odkašlal, "tohle je můj přítel Paul. Poznali jsme se na univerzitě, kde studuje mezinárodní vztahy, a jak lze vidět, tak to robot není," zazpíval ke mně šeptem. "Rád tě poznávám," podal mi Paul ruku s rozzářeným úsměvem. "Potěšení je na mé straně," potřásla jsem s ní.
"Páni, doopravdy jsi tak vyspělá, jak Luc říkal!" zvolal Paul udiveně. "Často o tobě mluví, Jules, jak věří v tvou zářnou budoucnost, břitký intelekt a úspěšné vztahy..."
"Ticho, brouku," řekl Lucius, celý rudý. S Clarou jsme si vyměnily úsměv. Lucius ještě nikomu "brouku" neřekl - ani nám, jeho milovaným sestrám.
"To je rozhodně hezké slyšet," zastrčila jsem si pramen vlasů za uši. Paul se spokojeně zazubil - bylo vidět, že mu záleží na tom, jaký mám o něm názor.
"Jules, kde jsi vlastně tak dlouho byla?" ozvala se zničehonic máma s podezřívavým pohledem.
Najednou se na mě upíraly čtyři páry očí a já jsem měla vyklopit pravdu.
"Eh, já... Šla jsem za Jasperem Barrenem," vypadlo ze mě, zatímco jsem se snažila zamaskovat, že se červenám jako pivoňka. Reakcí bylo to, že táta a máma si vyměnili překvapený, ale milý pohled (ani jeden z nich nevěděl, že Jaspera doučuju, takže neměli tušení, co se děje), Clara povytáhla obočí a otevřela pusu v údivu a Paul zašeptal něco Lucovi do ucha, který mu odpověděl: "Jo, zlato, to je on." (Raději nechci vědět, co všechno mu o mně Lucius vykládá. Je to příliš hrůzy nahánějící představa.)
"Mám to chápat tak, že s tímto chlapcem chodíš? Protože tvůj obličej to přinejmenším naznačuje," konstatovala máma s rukama v bok.
"Nejspíš ano," zamumlala jsem.
"A-ha-há!" vykřikl Luc a Clara se neudržela a vyprskla smíchy.
Táta vypadal překvapeně. "Jules má přítele? A ty jsi o tom věděl, Lucie?"
"No... Vlastně ano," ušklíbl se Luc nervózně. "Promiň, tati."
"Jules, jsem za tebe tak ráda!" zavýskla nadšeně Clara. "Ale musíš být opatrná a všechno."
Červeň se mi zas a znovu nahrnula do tváří.
"Jistě," odpověděla jsem a vzápětí jsem navrhla: "Co kdybychom se šli podívat na nějaký film?"
"Co Páni mají radši blondýnky?" navrhla máma.
"Já bych radši Aladina," přemýšlel nahlas táta. "Je to koneckonců příběh o třídě, o tom, co vše člověk udělá, aby byl na společensky vyšší úrovni, a můžeme se podívat na ten remake, kde chce být Jasmína sultánkou!"
"Ale tati, zapomínáš, že Páni mají radši blondýnky je příběh o stereotypech o ženách, o způsobu, jakým lze mít moc nad svým životem, peníze, nezávislost a sexuální svobodu. Zobrazuje to i obtěžování a male gaze, se kterými se ženy musely v padesátých letech potýkat," připomněla mu Clara.
"Svatá pravda," přikývla máma. "Pro co hlasuješ ty, Lucu?"
"Páni mají radši blondýnky," řekl můj bratr okamžitě.
"Ty, Paule?" zeptala jsem se já.
"Mně je to jedno- tedy, není mi to jedno, ale budu spokojen s oběma variantami, to mám na mysli," prohlásil Paul, očividně ve stresu. Rozhodla jsem se mu věnovat laskavý úsměv a doufala, že se ten chudák aspoň trochu uklidní.
"Ty, Jules?" otázal se mě táta.
"Hmmm... Obojí jsem již viděla," přemýšlela jsem nahlas, "tak co zkusit úplně něco jiného?"
"Já vím!" luskla Clara prsty. "Co ten film o Temple Grandin? Ten ještě nikdo z nás, aspoň myslím, neviděl."
"Skvělý nápad, drahoušku," usmála se máma.
"Jdeme na to?"
"Jo!" zařval Lucius entuziasticky, objal Paula kolem ramen a ten ho láskyplně políbil na čelo.
Byla jsem ráda, že jsme všichni pospolu a více než spokojení.