43. Jules

2 0 0
                                    

Za poslechu Vivaldiho Čtyř ročních dob došla mně i Joelovi textová zpráva od Anne, jež vyžadovala, abychom se ihned poté dostavili do naší oblíbené kočičí kavárny. Joel se při pohledu obrazovku usilovně zamračil. "Máš ponětí, čeho se to týká?" zeptal se nechápavě. Abych řekla pravdu, netušila jsem to. Poté, co se mi Anne vyoutovala, se k mé radosti naše přátelství přiblížilo tomu důvěrnému a otevřenému vztahu, který jsme měly na základní škole, ale současně jsme na sebe bohužel měly stále méně času. Ona jela představovat Bruce na nějaký významný svaz robotiky, pořádala kurzy ručních prací a společenské akce pro staré lidi, začala šít vlastní modely a neustále se někam vytrácela, což nebylo pouze podezřelé, ale i velké zklamání, kdykoliv jsem se ji snažila zastihnout. Já jsem se zase stávala zombie: měla jsem toho až nad hlavu a nechápala jsem, jak je možné, že Anne všechno do puntíku zvládá a já toho jednoduše nejsem schopna. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych se učila, udělala úkoly, něco málo přečetla a napsala, následně jsem vyrazila na kávu, do školy, s Jasperem na rychlou schůzku a potom na několik hodin do sociologického ústavu, takže mi zbývala přibližně hodina volného času, pokud jsem ještě chtěla zvládnout více učení, projekty, čtení, psaní, přípravy na další den a úklid s hygienou. Chodila jsem s rozcuchanými vlasy, méně promyšlenými outfity, žádným make-upem - přestože mě Anne dříve byla schopná přemluvit alespoň k přirozenému líčení, případně mé oblíbené vínové rtěnce, jež mi dodávala krapet sebevědomí - a má tvář byla strhaná, s kruhy pod očima, jež se podobaly těm z obrázků pro sociologický ústav, které jsem sháněla pro prezentaci o narkomanech. Byla jsem nevyspaná, vyčerpaná, unavená, bolelo mě celé tělo a podrážděnost byla mou celodenní náladou. Pochopitelně si toho všichni všimli. "Jules, co se děje? Jsi nemocná?" ptal se Joel zoufale, zatímco Jasper mě zkoumal láskyplným, leč nervózním pohledem plným obav. Vídala jsem ho každý den a byl mou obrovskou oporou, ale současně jsem byla šokovaná, že stejně jako Anne či Joel nepodléhá syndromu vyhoření z té spousty činností, jež vykonává. "Jo, musím namalovat jeden obraz, má to bejt portét děcka, tak asi namaluju Reggse," vykládal s nadšením v hlase, zatímco já jsem v jeho uklidňujícím objetí téměř usínala. "Pak musím dodělat několik náčrtů, naučit se na čtyři testy, dokončit dva projekty a ještě chcu dočíst tři knihy o dějinách umění. Ale dneska a zítra bych to všecko měl stihnout, myslím."
"Hmmm. Jaké knihy čteš?"
"No, jednu o impresionismu, další o expresionismu a pak další - fakt zajímavou - o Leonardu da Vincim. Je fakt peckovní."
"Hmmm. Takže v té druhé je i Van Gogh, můj oblíbenec, co?" zahihňala jsem se.
"Ehm... Ne, Jules, Van Gogh je v tý první. Tvůj miláček byl impresionista."
Najednou jsem zcela procitla. "Ale NE!" zařvala jsem zoufale a pak se rozbrečela. Připadalo mi, že všechno je příliš hlučné, únavné a já neustále chybuju. Bolelo nebýt najednou dokonalá - navíc v porovnání s Jasperem, který se najednou zdál organizovanější a odhodlanější než já.
Po koncertu jsme se tedy s Joelem vydali směrem k našemu oblíbenému podniku, debatujíce o hudbě, již jsme zrovna slyšela. Jaké překvapení bylo, když jsme při vstupu dovnitř spatřili u stolu obklopeného aspoň desíti kočkami jejich atrakci - upovídaného Jaspera s Brunem, jak pijí kávu a uvažují nad všemožnými věcmi. "Obecně mám rád abstraktní expresionismus," vykládal Bruno, zatímco se mu o nohy lísaly dvě kočky, další mu ležela na klíně a jiná si hověla na opěrce jeho křesla. "Ale surrealismus je taky pěkný. Mám rád Dalího, abych byl upřímný, ale ke stáří byl docela..."
"Perverzní?" dokončil Jasper a oba se zasmáli. "Jo, chápu to. Já mám rád skoro všecko, myslím. Ale zvláštní slabost mám pro pointilismus- Jules, Joele, čau! Taky vám Anne písla?"
"Ano," přitakali jsme, "téže nevíte, co chce?"
Neměli ponětí, což bylo ještě víc zarážející.
"Tak se zatím usaďte a my vám objednáme," navrhl Bruno s úsměvem. "Joele, ty si dáš macha tchai latté, že jo?"
"Přesně tak," souhlasil jmenovaný a něco na jeho pohledu mě poněkud upoutalo. Díval se na Bruna s něhou, jemností a pozorností, s potutelným úsměvem na tváři... Byl to pohled zamilování, to mi došlo ihned - ještě nedávno tak pozoroval mě. Zvláštní... Chvíli bych řekla, že pálil za Corou. Rozhodla jsem se do rozhovoru vmísit, abych se dozvěděla něco více. "To jsem nevěděla, že máš rád tuto kávu, Joele," podotkla jsem s nepředstíraným udivením - obvykle preferoval černou kávu s trochou cukru. Bruno zčervenal, když Joel zmateně odpovídal: "Tedy, ehm... Před pár dny mi ho tady Bruno doporučil a musím usoudit, že přestože chutná trochu jako oslazený losos s bylinkovou omáčkou, tak není nejhorší."
Takže spolu tráví čas, došlo mi. A já o tom nevím. Neřekl mi to! Najednou mě zaplavila vlna žárlivosti. Nikdy mi nedošlo, jak moc potřebuju být středem něčího světa, jak těžké je pro mě přijmout fakt dalších květnatých rozmanitých individualit. Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy; nebyla jsem číslo jedna ani v životech Joela či Jaspera, avšak ani ve svém studijním, kariérním a rodinném životě. Byla jsem troska, ztracená existence, naivní a patetický imbecil.
"Ahoj! Jak se máte?" Z ničeho nic se najednou vedle nás objevily Cora a Anne, obě rozzářené, usměvavé a očividně spokojené. Od té doby, co jsem viděla Coru naposledy, jsem si uvědomila své špatné vlastnosti a po Anne jí poslala květiny, bonboniéru a omluvnou kartičku, takže jsem doufala, že je vše v pořádku. Skutečně to tak vypadalo - když se po boku Anne usadila, mile se na mě zaculila, takže naděje na nový začátek tu byla. Koneckonců do ní byla má nejlepší kamarádka zamilovaná, což znamenalo, že jsem se kvůli vyššímu dobru musela krotit.
"Takže, svolaly jsme vás jsem proto, že vám chceme něco důležitého přiznat a oznámit," chopila se Anne iniciativy. "Co je to?" zeptal se Bruno. "Umírám zvědavostí, chicas!"
Cora a Anne se na sebe spiklenecky podívaly a nám všem v tu chvíli došlo to, k čemu se o chvíli později schylovalo.
"Daly jsme se dohromady," zasmála se Cora nadšeně a propletla si s Anne prsty - jak po tom tolik toužila.
"Coooooooooo?" vypadlo z Jaspera potěšeně. "Páni, gratulace!"
"Coro, to, já..." koktal Bruno šokovaně. "Vždycky jsem myslel, že jsi hetero, jen nesmělá!"
"Vlastně, eh... Už od třinácti vím, že jsem lesba. Bože, je tak fajn to konečně vyslovit!" zvolala nahlas a Anne se červenajíce zahihňala. Při pohledu na její štěstí mě něco opravdu dojalo: dívala se na Coru se směsicí obdivu, hrdosti a bláhové, leč překrásné laskavosti. Pak upřela zrak na mě: "Promiň, že jsem ti o tom neřekla dříve," zašeptala s nejistou grimasou. "To je úplně v pohodě," špitla jsem, "jsem tak ráda, že máš radost!" A pak jsem udělala něco, co přimělo Coru šokovaně vykulit oči, Joela vyprsknout své extra pití a Bruna s Jasperem si vyměnit potěšený, pobavený pohled - srdečně a pevně jsem Anne obejmula. Ta to zjevně také nečekala. "Aha, uhm, totiž..." Ale pak se podvolila a mně to připomnělo veškerá ta objetí, co se udála ještě před rokem. Bylo šílené, že se věci natolik změnily - ale odmítala jsem přijmout, že by náš vztah měl ztratit své kouzlo. Na to pro mě znamená příliš mnoho. Když jsme se odtáhly od sebe, poprvé po dlouhé době jsem se podívala na Joela, abych zjistila, že až s obsesivní rychlostí pije své latté. "Teda, nečekal jsem to, ale jsem moc rád! Jste spolu skvělé! Pardon, musím si odskočit." Ukázal jim zdvižené palce a rychle zmizel... A Bruno ho s omluvou následoval. Co se to zase dělo?

Na pokraji všehoKde žijí příběhy. Začni objevovat