Na pokraji všeho

44. Joel

V mém životě se odehrával fiktivní milostný trojúhelník, o kterém nikdo ze zúčastněných neměl po dlouhou dobu tušení, především dva hlavní milostné protějšky. Vím, že se dá říci, že to tím pádem onen matematický útvar v žádném případě nebyl, ale nechte mě argumentovat tím, že příběh jde nějak takhle: na první pohled se do sebe zamilují dva mladí, talentovaní a excentričtí chlapci, avšak naneštěstí se rozejdou za dosti politováníhodných okolností. Poté, co oba prožijí další zamilování - jeden do nadané, inteligentní a ambiciózní spolužačky, druhý do šarmantního a okouzlujícího studenta muzikologie ve Španělsku - se navracejí navzájem do svých životů jak domnělí přátelé. Je vše ale skutečně tak, jak by se mohlo zdát? Do života jednoho z nich vstupuje sestřenice toho druhého, která se mu už za jejich vztahu tajně líbila, a dělá mu z mozku roztomilou kaši. Když tak chodí se svým ex na kávu a do muzeí, galerií a knihoven, uvědomuje si, jak moc se mu jeho přítomnost zamlouvá, a že myslívá čím dál tím méně na to zakázané ovoce zvané "jeho sestřenka". Co má dělat? Šílí, když se jeho granátové jablko dá dohromady s dívkou, jež do něj byla zamilovaná, protože právě procitl do reality. A vůbec se mu to nelíbí.
***
"Joele? Zlato, počkej!"
Rozzuřeně jsem se otočil a zabodl Brunovi prst na hrudník. "Tak poslouchej, ano? Já jsem úplně v pohodě. A nejsem tvoje zlato, tak mi tak neříkej, do hajzlu!"
Zatvářil se tak ublíženě, až se mi ho zželelo.
"Joele, tobě se Cora líbí? A buď upřímný."
Obrátil jsem oči vsloup. "Pokud řeknu, že ano, budu teď za homofoba, co objektivizuje lesby."
"Ale?" Bruno na mě hleděl se starostmi a opovážlivostí v očích. Jeho typický pohled.
"Ale..." Začal jsem nabírat a v očích se mi objevily slzy. "Já nevím! Nejsem naučený mluvit o svých pocitech!"
Můj ex zaklonil hlavu. "Oba víme, že tohle není pravda. Nechceš o nich mluvit právě proto, že se musíš otevírat svým rodičům na povel a pro analýzu už odmalička, to oba dobře víme."
"Dobře! Líbí se mi. Nebo líbila, možná, nevím, jak silné to bylo... Nebo jsem ji prostě jen shledával zajímavou a atraktivní. Já... Prostě nevím, Bruno."
Šarmantní Španěl pevně stiskl rty a zadíval se do země. "Mám být upřímný?" zeptal se hlasem, který prozrazoval překvapivě i děsivě mnoho emocí.
"Samozřejmě," řekl jsem bezmyšlenkovitě.
"Já... Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Joele."
Tato věta a Brunův láskyplný, upřímný pohled mě úplně odzbrojily.
"A... Já nevím, po nějaký ten čas jsem myslel, že ty to cítíš stejně. Je to... Chyba?"
Hleděl jsem na něj, neschopný slova, pohybu či myšlenky. Bruno se uchechtl. "Víš co? Zapomeň, že jsem kdy cokoliv řekl. Nejsem prostě tak extra jako má sestřenka či Jules, alespoň v tuto chvíli. Změnil ses, chápu to - já přeci taky..." Otočil se k odchodu, ale k mému příjemnému šoku můj hlas najednou začal fungovat. "Počkej."
Bruno se s nadějí, ale i nervozitou v tmavých očích otočil a polkl. Napadlo mě, že veškeré jeho pocity a vnitřní pohnutky se mu vždy značí ve tváři... A že se mi to vždy tolik líbilo.
Přišla ta chvíle, která se neopakuje: ta rozhodující, osudová, hvězdná.
"Já, uhm... Cítím to stejně. Jo."
Páni. Nemohlo to vyznít divněji.
"Ale... Co Cora?" otázal se Bruno nejistě.
"Říkal jsi, že..."
"Poslední dobou," dbal jsem na každé slovo kvůli správné formulaci, zatímco mi srdce bušilo až v krku, "jsi to byl ty. A chci, aby to pokračovalo."
Bruno se ke mně přiblížil, až jsme si hleděli do očí pouze s odstupem několika centimetrů a prudce oddychovali - tedy, aspoň já. Vlastně mi byl celou tu dobu souzený on - i přes odhodlanou Jules či originální Coru (ale věřte mi, že to není genderem). To na něj jsem nedokázal přestat myslet, o jeho úsměvu jsem nemohl nesnít, chtěl jsem slyšet jeho hlas ve svém uchu, když mi tak často a tak rád šeptal své postřehy ohledně toho, co se dělo okolo. Když mi položil ruku okolo krku a přitáhl si mě ještě blíže, až se naše čela dotýkala, zdálo se to jako osud. Zavřel jsem oči, když se naše rty za výbuchu milionu ohňostrojů dotknuly: takhle to mělo být. Odjakživa.