Na pokraji všeho

4. Joel

Byl čtvrtek, první hodina latiny coby mrtvého jazyka, ve společnosti považovaného za zbytečný, a já jsem se jí nemohl dočkat. Na základní škole takovéto příležitosti nebyly a já nasával tyto novinky jako ambiciózní houba, jejíž cílem je pokusit se dostat na Cambridgeskou univerzitu, opustit Richmond jednou provždy a žít ve fantasticky intelektuálním, studentském prostředí ve Spojeném království. A střední je zkrátka odrazovým můstkem do života... Ale nemluvil bych pravdu, kdybych řekl, že jsem nebyl rozhozený a měl jsem v hlavě vytyčené všechny své cíle. Nemohl jsem přestat myslet na Bruna. Na jeho opálenou kůži, malé tetování hvězdičky pod uchem, jiskrné oči a na naše dlouhé diskuze o rovnosti žen a mužů, historii a společných snech, o kterých jsme věděli, že se nikdy nevyplní. Bruno tu byl jen na rok, u své abuelity... Bylo samozřejmé, že jednou odjede a po všem zbydou jen vzpomínky, ale když to přišlo, nezvládl jsem to. Dva týdny v kuse jsem neopustil dům, přičemž jsem buďto brečel, nebo sledoval dokumenty, nebo se sebevzdělával o nových tématech z oboru mé milované historie... Dalo, by se říct, že to bylo ubohé, ale nemyslím si to. Muži mají taky právo projevovat emoce, a je špatně, že v každé romantické komedii se kluk a holka špatně rozejdou, načež je tam ukázáno, jak moc je to pro ni těžké - jeho emoce se najednou vypaří, spolu s jeho postavou. Prostě mi chyběl... Díky Brunovi jsem si uvědomil, že jsem pansexuální, rozšířil si obzory a poprvé se zamiloval do někoho, kdo mou lásku opětoval. A bylo to kouzelné.

***

Paní Parksonsová nám zrovna začala krátce vykládat o historii římského impéria, kterou jsem už dávno znal, takže jsem se rozhlédl poprvé po třídě neboli po svých spolužácích, a po chvíli jsem ji spatřil. Holku svých snů. Neberte mě špatně, nejsem beznadějný romantik, ba naopak... Ale ano, lidem propadám hodně rychle, svatá pravda. Byla to blonďatá, hubená dívka oblečená v košili, vestě s copánkovým vzorem a kolem krku měla pevně utaženou nachovou kravatu. Upřeně pozorovala paní Parksonsovou a občas si vyměnila pohled s úsměvavou Asiatkou po svém boku, což mě přivedlo k názoru, že je to její nejlepší kamarádka. Měl jsem pocit, jako kdybych ji hledal celý život, Bruno mi na chvíli úplně vymizel z hlavy. Věděl jsem, že jsem okouzlený - jo, tak to mám ve zvyku. Když uvidím něčí osobnost a cítím spojení, že něco, co z té osoby vyzařuje, mi je blízké... Zamiluju se, bez ohledu na gender. Propadnu tomu.

Paní Parksonsová během té chvíle dokončila svou následující přednášku o tom, co všechno nás ještě bude učit. "Otázky?" spráskla ruce. A ona se přihlásila.

"Jméno, slečno?" Zadržel jsem dech.

"Hickinson, paní. Jules Hickinson." Jules. Jo, sedí to k ní.

Jules si poposedla. "Chtěla bych se zeptat... Mám fakt ráda mytologii. Zajímalo by mě, jestli ji také budeme probírat? Jestli budeme probírat to, že Římané jen opsali bohy od Řeků a dali jim jiná jména?"

Paní Parksonsová si posunula brýle blíž ke kořeni nosu. "No, Jules... Nevím. Ale můžeme k tomu udělat odbočku..."

"Jistě. A nemohla bych si o tom připravit prezentaci?" Musel jsem se usmát. Paní Parksonsovou ta odvaha a odhodlání zjevně taky ohromily.

"Dobrá, slečno Hickinsonová. Samozřejmě..."

"To budu moc ráda, děkuji!" Jules nakrčila nos a usmála se. "Jenom prosím nepřechýleně. Jules Hickinson."

"Jistě, Jules." Paní Parksonsová se na ni dobrosrdečně usmála a mně došlo, že jsem se zamiloval. A to silně.