Na pokraji všeho

40. Joel

"Tak jak ses měl, synu?" byla první výzkumná otázka, kterou mi můj táta položil po mém návratu z hospody. Máma seděla vedle něj a rutinně si míchala čaj lžičkou, aby to vypadalo, že je zaměstnaná a tato konverzace náleží pouze mně a mému otci. Pravdou však bylo, že vše zaznamenávala, hodnotila, analyzovala a rozhodovala poté, co se bude dále dít na základě toho, za jaké atmosféry, pocitů, okolností a příčiny rozhovor proběhl. Byla tátovou pravou rukou, hybatelem následujících událostí a překvapivě si oba naivně mysleli, že nevím, že tohle zacházení využívají i ve své ordinaci.
"Jo, měl jsem se fajn," začal jsem si vyzouvat polobotky, hezky tkaničku po tkaničce, abych nepoškodil černou kůži či lakovanou špičku.
"Proč tedy zníš, jako by celé setkání bylo fiasko?" otázal se můj otec mírně posměšným tónem.
"Protože věci nešli přímo podle určeného plánu, což rozhodilo všechny," vysvětlil jsem, aniž bych se rozeřval a dal jim tu show emocí, mutování a slz, kterou očekávají, což jsem považoval za výkon. Často jsem tak úspěšný nebyl.
"Čí ten plán byl?" pokračoval taťka ve výslechu. Sundal si své brýle s želvovinovými obroučkami a začal si je hadříkem čistit, zatímco máma si distingovaně usrkla čaje a následně si do šálku s obrazem Gustava Klimta přisypala ještě malou lžičku cukru. Jak jsem již uvedl, oba byli posedlí získáním co nejvíce informací co nejpřirozenější cestou, takže se snažili, aby to vypadalo, že své dítě jenom bezpodmínečně milují, a tudíž se zajímají o jeho život ve všemožných detailech.
"Julesin," zamručel jsem frustrovaně. Oba mí rodiče to zjevně zaznamenali.
"Bylo to kvůli Brunovi? Děje se mezi vámi něco?" nakrabatil táta čelo zdánlivou starostivostí. "S maminkou jsme si všimli, že se ti docela líbí ta jeho autistická všeznalá sestřenice, Cora, tuším..." Jistěže věděl její jméno a bezpochyby své rozpoznání, které bohužel do té doby neproběhlo na mé straně, vytáhl jako eso z rukávu, načež si vítězoslavně promnul ruce a upřel na mě oči jiskřící tichou předstíranou obavou a zcela upřímnou zvědavostí.
"S mým ex je vše v pořádku," zatnul jsem rozhněvaně zuby, "jen nastaly technické potíže, kvůli kterým se kvíz musel oddálit. Toť vše."
Věděl jsem, jak praží po tom slyšet o situaci jako bylo ono fiasko s Jasperem, ale cítil jsem se odhodlaný jim tuto katarzi nedopřát.
"Jdu do postele, už je pozdě," prohlásil jsem poté, co jsem předstíral znavené zívnutí.
"Dobrou, tati. Dobrou, mami."
"Hezké sny, Joele. Nezapomeň si je zaznamenat do toho snáře, co jsme ti věnovali k Vánocům," věnoval mi táta nedůvěřivý úsměv. Očividně čekal na výplod mého nevědomí, když já sám jsem zatvrzele mlčel.
"Dobrou, zlato," zvedla ke mně poprvé za celou mou přítomnost v domě hlavu máma, "jsme převelice rádi, že sis to užil. Víš, že nám můžeš říci cokoliv a my tě podpoříme, že ano?"
"Samozřejmě," usmál jsem se tak, jak si to přála. "Mám vás moc rád."
Když jsem zapadl do pokoje, rozvzlykal jsem se. Mým vztahům chyběla ona drahocenná upřímnost, a tak jsem se cítil neuvěřitelně sám.