Na pokraji všeho

41. Jasper

Paní Dwellenová, naše třídní učitelka, mě poprvé za celou tu dobu, co jsem na týto škole, pochválila. Byl to šok, ale takovej ten příjemnej, kterej si Jules a Joel vždycky tak vychutnávaj. "Výborně, Jaspere," řekla mi se spokojeným úsměvem potý, co mi na lavici přistála písemka s prvním áčkem po zatraceně dlouhý době. "Jen tak dál."
Bylo šílený, za jak krátkou dobu byly v mým životě úplně nový podněty. Když jsem s tím vším začínal a volal jsem Joelovi, dal mi tuto radu: "Udělej si seznam. Tak to vždycky děláme já, Jules i Anne... Ta zvláště. Ale Cora je plánováním a organizací taky posedlá, myslím, že ty dvě spolu dneska jsou nakupovat nějaké zvýrazňovače, lepítka a poznámkové bloky. To je fuk, promiň."
Nechápavě jsem svraštil obočí: i přes telefon bylo znát, že se něco děje. "Je všecko oukej?" zeptal jsem se. "Jo," zamumlal Joel nespokojeně, "jen jsem hrozně vyčerpaný. Ale nestrachuj se, mezi námi je vše v pořádku. A věř, že i mezi tebou a Jules se to urovná... Samozřejmě však chápu - a to by měla i ona - že se chvíli musíš soustředit na sebe."
A to jsem taky udělal. Poprvý za čas jsem se neflákal, ale rozhodl jsem se zaměřit na učivo, abych - vím, že to zní šíleně - zvýšil svý šance na přijetí na výšku. Mámin příběh mě dostal. Celou dobu jsem prostě zahanbeně myslel, že Barrenovi jsou až moc tupí na to, aby studovali, ale ukázalo se, že jen děláme špatný rozhodnutí a chybujem ohledně toho, co chceme. Vypůjčil jsem si knížky o dějinách umění, nechal Anne mi koupit diář s Malým princem, půjčil si i ten příběh, brečel u něj jak malý mimino a rozhod' se, že se vrátím ke čtení i jiný literatury než jen grafickejch románů. Také jsem zašel za učitelem výtvarnýho kroužku, ukázal mu svou práci a on mě s očividným šokem nad mým nadáním přijal do školního klubu. Můj život byl najednou stejně hektickej jako ten Julesin, Joelův nebo Cořin: po dlouhý době jsem se cítil jako já, nebo aspoň blíž objevení toho, co chci. Byl to překrásnej pocit. Po návratu ze školy jsem se dvě hodiny učil, tři čtvrtě dělal úkoly, následovně vytvořil pár náčrtů komiksových stripů, chvíli maloval za poslechu Ladyhawke (ukázalo se, že vkus Cory - a Anne - je perfektní)  a pak si tak dvě až tři hodiny čet', čmáral a bavil s rodinou. Tenhlecten novej řád mi dával smysl: začal jsem si připadat víc sebejistej, možná i sebevědomej, aspoň myslím. Když jsem se po pár dnech tohoto řádu cítil líp, přiznal jsem si, že je načase urovnat to s Jules. Nechtěl jsem, ale nedokázal jsem na ni přestat myslet: na její rozzářený úsměv, radost ze zábavy a smíchu, živý oči. Všechno to mi v hlavě vyvstávalo, ať jsem dělal, co jsem dělal, takže jsem i po namalování dvou slušnejch portrétů zpaměti tápal, co ohledně svejch pocitů dělat. Napadlo mě proto, že třeba už nastal ten okamžik na to, abych s Jules hodil řeč. A tak jsem jí napsal.
***
"Jaspere," vyletělo z Jules místo pozdravu, když mě spatřila. "Neskutečně jsi mi chyběl. Poslouchej, vím, že jsem se zachovala nemožně -"
"Zadrž," vyzval jsem ji, aby utichla. "Jde přesně o tohlecto, Jules. Nepozdravila jsi mě, nezeptala ses, jak se mám, co se děje v mým životě, jak se daří mámě nebo Reggsovi a tak. Nechci ti to říkat, ale je to příšerně sobecký. Měla by sis uvědomit, že centrem tohoto příběhu nejsi ty, ale i já. Pokud chceš v našem vztahu teda pokračovat, měla bys mě začít respektovat jako osobu s vlastníma hodnotama, snama a názorama. Protože já se měnit nebudu, Jules, jenom vobjevovat. A na to tě úplně nepotřebuju, i když jsi to byla ty, kdo to celý začal - pokračovat zvládnu sám, víš?" Potom jsem jí za překvapenýho mlčení vyložil všecko, co jsem během pár dní udělal a dokázal - od umění přes četbu až po školu.
"Páni," vypadlo z Jules ohromeně a s červenýma lícema si zamíchala černý čaj s mlékem, protože jsme byli v nově otevřený čajovně. A předtím, než odsoudíte, že to zas byl Julesin nápad, navrh' jsem to vlastně já. Měla tam výstavu nějaká zajímavá expresionistická umělkyně, tak jsem chtěl načerpat trochu inspirace. "To jsem nečekala, a stydím se za to," prohlásila se sklopenýma očima. Pak s obavama ve tváři vzhlídla. "Moc se omlouvám, Jaspere. Nikdy jsem tě neměla podceňovat. Je pro mě zkrátka těžké přijmout fakta, že někteří lidé jsou v něčem lepší či nadanější než já, či že se mi byť pouze vyrovnají. V žádném případě to nemá být výmluva, ale nechci tě ztratit kvůli svým špatným vlastnostem. Přeji si totiž, abychom spolu jako lidé vykvetli v naše nejlepší já - jenom jsem se mýlila v tom, jaká rostlina jsi."
Nebudu kecat, byl to krásnej monolog a úplně jsem při něm roztál štěstím. Já, zbabělá citlivka Jasper Barren... Ale naštěstí jsem se ovládl.
"To já taky," přiznal jsem a přidal si cukr do svýho bylinkovýho čaju. "Ale potřebuju vědět, že mě necháš plánovat, mít vlastní plány a rozhodovat se podle svýho. Kapišto?"
"Na malíček," nastavila mi Jules se spokojeným, šibalským úsměvem ruku. Chytil jsem její prst tím svým a pak jsem jí z nadšení romanticky ruku políbil. Moje přítelkyně zrůžověla a zahihňala se. "Jsem ráda, že je vše v pořádku."
"Jo," pokývl jsem, "já taky. A teď, když už jsme u toho, bych rád nakreslil tvůj portrét. Můžu?"
Jules se zpoza brejlí, který teď nosila čím dál tím častěji, rozesmála za potěšenýho pohledu.
"Panebože, já mám vztah s umělcem! To je pecka!" zařvala a oběma nám bylo za smíchu jasný, že jsme snad na správný cestě.