Na pokraji všeho

29. Jules

"Jsem ráda, že jsi přišel."
"Blázníš?" Joel se na mě zazubil, ale něco bylo jinak, a to na obou stranách. "Je Halloween, což znamená, že čtu Strašidlo cantervillské, probírám se děsivými zločiny pro zpestření atmosféry a otevírám koledníkům. Až na to poslední je to jako obyčejný podzimní den v mém životě, Jules."
Usmála jsem se. Chyběl mi, ale nikoliv jako potenciální přítel, nýbrž jako intelektuál, šprt nebo nerd - říkejte si tomu, jakkoli chcete - jehož přátelství pro mě hodně znamenalo. Byli jsme si podobní, ale neuvědomila jsem si, že na zmateném blonďákovi, který nejspíš právě trávil čas se svým sobeckým otcem, mi zkrátka záleželo víc a jiným způsobem. Nevěděla jsem, co je to láska; byla jsem přece tak nezkušená, ale jako se vším jsem měla odhodlání se nevzdat a jít si tvrdohlavě za svým. Protože vztahy pálí i hřejí, chladí i studí, bolí i jsou zapotřebí. Byla jsem rozhodnutá to zkusit, ale nejdříve jsem to musela oznámit Joelovi.
"Jules, před tím, než cokoliv řekneš, bych rád pronesl pár slov, mohu-li," zarazil mě však k mému překvapení Joel.
"A-ano?" vypadlo ze mě udiveně.
"Věc se má tak, že jsem poznal blíž Jaspera a-"
"Počkej, cože?" To byla prapodivná informace, kterou jsem potřebovala zpracovat. "Jak přesně to myslíš?"
"Už nějakou dobu," začal mi to Joel objasňovat, "spolu obědváme za školou a povídáme si o všem možném. Ne, Jules, nepřerušuj mě! Děkuji. Abych pokračoval; díky našim podnětným konverzacím jsem si uvědomil, že tě bohužel beru spíš jako kamarádku a jsem orientovaný spíše na atraktivní historii a mytologii než na vztahy. Mrzí mě to." S lítostivým pohledem mi položil ruku na rameno, zatímco mně spadl kámen ze srdce.
"Já to tak mám taky!" vykřikla jsem rozrušeně. "Naše přátelství pro mne moc znamená, ale toť vše. Taky mi to došlo."
"To jsem tak rád, Jules!" zvolal Joel nadšeně. "Takže, ty a Jasper, hm?" zamrkal na mě, až jsem vyprskla smíchy.
"Už to tak vypadá," prohodila jsem celá zrůžovělá s úsměvem.
"Jsem rád... Bude to znít, jako bych byl devětadevadesátiletý veterán, ale řeknu to: Jasper je fakt dobrý kluk, přestože v sobě má trochu zmatek. A myslím, že to, co k tobě cítí, je skutečně ryzí a opravdové."
Cítila jsem srdce až v krku. "Opravdu?" zašeptala jsem a Joel s upřímností v očích přikývl. Nemohla jsem jinak a musela jsem se dojatě rozesmát. Připadalo mi, že v životě mám najednou doopravdy něco cenného jako své sny, cíle a ambice - nemyslela jsem si, že silnějšího či důležitějšího, ale nechtěla jsem činit závěry, protože to bylo tak jiné a nové. Věděla jsem však, že to za veškeré riskování stojí: nádherná chvilka je často lepší než spokojené, ale obyčejné zážitky. Proto se my, lidé, vrháme z metaforických útesů; vzrušuje nás to, chceme to a určitým magickým způsobem také potřebujeme. A pokud zjistíme, že neumíme létat, vždy lze znovu vyšplhat nahoru, užívat si výhled a ničeho nelitovat.
"Jules, vzpomínáš, jak jsem ti vykládal o svém ex-příteli Brunovi?" začal Joel na jinou notu, zjevně mírně nervózně.
"Pamatuju si, že jsi jej zmiňoval," pravila jsem znepokojeně kvůli Joelovu chození kolem naší oblíbené horké ovesné skořicové kaše. "Co se děje?"
"Je zde," vzhlédl Joel. "V Richmondu, chodí do posledního ročníku Jeffersonovy střední školy. A, uhm... Nechtěla by jsi ho poznat, Jules? Je tu už napořád, žije se svou tíou Mayou, což je fakt skvělá tatérka a matematička, a její dcerou, sestřenicí Corou... Obě by se ti líbily, Cora je téže neuvěřitelně inteligentní - možná ještě bystřejší a sarkastičtější než já a Bruno dohromady," uchechtl se. "Nikoho tu jinak nezná a já... Záleží mi na něm. Ale jen jako na kamarádovi," dodal ihned.
"Joele, bude mi ctí!" zazubila jsem se potěšeně. "Ale nejdřív musím mluvit s Jasperem."