Na pokraji všeho

19. Joel

Byl začátek října a já a Jules jsme už okolo týdne nebyli v kontaktu, což mě bolelo mentálně, duševně a možná i fyzicky. (Ale je možné, že ta bolest zad pramenila z té spousty knih o historii, které jsem četl; specializoval jsem se na rokoko.) Věděl jsem o ní jen to, že se pohádala s Anne, ale nebylo to kvůli tomu, že mě výše zmíněná milovnice šátků, lingvistiky a krapet mystických věcí políbila, protože si se mnou přišla promluvit.

Oba jsme nevěděli, jak začít. "Ehm..." vypadlo ze mě, zatímco jsem míchal své espresso z pojízdného stánku. Anne si povzdychla. "Joele, lhala bych, kdybych řekla, že mě mrzí, že jsem tě... Že jsem to udělala." Snažil jsem se něco říct, ale Anne mě zarazila. "Mé pocity..." Nadechla se a vydechla, z čehož jsem poznal, že je nervózní a vystresovaná, a taky mi došlo, že jí s tím nepomůžu, protože jsem důvodem. "Nikdy jsem nic takového k nikomu necítila; jsou strašně silné a chápu, že je neopětuješ, ale nedokážu je zastavit a vím, že jsem udělala chybu vzhledem k situaci, ale nelituju jí," vychrlila ze sebe. Upila ze svého citrónového čaje, načež jsem se jí rozhodl zeptat: "Proto jste se pohádaly s Jules?"
Stiskla rty do jedné čárky, ale zakroutila hlavou. "Já jsem... Na ni vyjela kvůli Jasperovi," přiznala s pohledem upřeným do země. Trpitelsky jsem se zasmál. "Ušetři mě podrobností, prosím," řekl jsem. "Takže o té puse neví?"
"Neví," přikývla Anne s provinilým úšklebkem.
Zamračil jsem se. "Aha... Ano, asi je to tak lepší. Usmířily jste se?"
"Zaprvé jo, je to tak stoprocentně lepší. Tvoje nejlepší kamarádka to není, ty idiote," zavrčela na mě Anne. "A zadruhé jo... Včera."
Srdce se mi rozbušilo. "A neříkala Jules něco o tom, proč se mi neozvala?" zeptal jsem se rozrušeně. "A proč ses neozval ty jí?" opáčila Anne. "Vyhýbáš se jí kvůli Jasperovi, přiznej si to."
Zaúpěl jsem, protože měla pravdu. Anne se zasmála a pokračovala: "Poté, co jsem se jí omluvila, mi řekla, že si dá přestávku od kontaktu s vámi oběma, dokud si neujasní, co cítí... Mezitím se bude soustředit na školu a na psaní své hry."
Píchlo mě u srdce, protože o tom, že Jules píše hru, jsem nevěděl. "Tomu rozumím. Takže tys mi to měla jako vyřídit?"
"Dá se to tak říct," zaculila se Anne.
Chvíli jsme šli mlčky; byli jsme v parku, kde cesty byly přikryté spadaným listím jako zlatavě rudou peřinou, pozdně odpolední slunce nám svítilo do očí a vypadalo to, jako by na malou chvíli zavládl klid a mír.
"Všechno dobré?" podal jsem jí nakonec ruku.
"Všechno je v pořádku," povzdychla si - ale s úsměvem.