Na pokraji všeho

27. Joel

"Bruno?"
Nemohl jsem tomu uvěřit. Třikrát jsem jako imbecil zamrkal, abych si ověřil, že nemám halucinace po požití nějaké látky nevhodné pro můj organismus, ale byl to on. Stydlivě se usmíval a seděl před mým domem.
"Ahoj," vypadlo z něj nervózně. K tetování hvězdičky mu přibyla ještě růže na ruce a po chvíli jsem zaznamenal, že na krku se pyšní malou vlaječkou hrdosti bisexuálů. Jeho teta Maya tady v Americe byla čtyřikrát rozvedená a dvakrát zasnoubená tatérka, která vlastnila salón a dálkově studovala matematiku, takže ji Bruno zbožňoval a ona mu ráda vytetovala cokoliv, co jen chtěl. Na sobě měl hnědý trenčkot, černé džíny a Conversky, na uchu se mu houpala stříbrná náušnice s geometrickými útvary a on se usmíval - ach bože, on se usmíval. Propaloval mě svýma hnědýma opovážlivýma očima, krčil čelo a bylo vidět, že neví, co říct.
"Co tu..." Musel jsem polknout a znovu se nadechnout, abych se uklidnil. Zcela vůbec jsem to nechápal... Odjel přece do Španělska za svou rodinou, kulturou a tradicemi. Vrátil se domů, tak, jak to chtěl - chyběli mu více než cokoliv jiného, jak mi řekl, když se se mnou rozcházel. ("Miluju tě, Joele Harmone," řekl a setřel mi slzu, jako bychom byli v nějakém romantickém filmu a on byl odvážný hlavní hrdina. "Ale musím odjet, protože mě volá má země. A pokud ne má země, tak táta, který říká, že abuelita potřebuje být sama, ne naopak.")
"Co tu děláš?" řekl jsem nakonec, ale hlas se mi třásl.
Bruno vstal, takže se najednou ocitl v mém osobním prostoru a já jsem se pokoušel zklidnit svou mysl. Nebylo to o tom, že bych ho pořád vroucně miloval; bylo to spíš o tak, že náš rozchod byl náhlý, neočekávaný a jako dopadl jako meteorit - tvrdě, rychle a zanechal následky. ("Takže to nebyl Velký třesk, co zabilo dinosaury, ale jiná vesmírná věc!" vykřikl před týdnem a půl radostně Jasper. "Už to chápu, dík!")
"Přestěhoval jsem se sem," řekl. "Do Richmondu... Za tíou Mayou a sestřenkou Corou. Prý tě obě dlouho neviděly."
"Já..." Hledal jsem ztracená slova, která bych mohl poskládat do smysluplných vět. "Vyhýbal jsem se jim," přiznal jsem nakonec. "Jaktože ses sem přestěhoval? Na jak dlouho?"
"Vypadalo to, že abuelitě je líp, ale pak měla záchvat. Cora a tía na ni nemají čas - Cora se učí tak milion jazyků včetně japonštiny a arabštiny, bubnuje a snaží se účastnit různých projektů, aby potom získala stipendium a mohla jít studovat chemii na dobrou univerzitu, zatímco teta řídí salón a dodělává si bakalářský titul z matiky. Mamá se díky tomu rozhodla jednat. Vymyslela, že abuelitu nastěhujeme k Maye a Coře, její dům se prodá a za získané peníze se zaplatí studia Coře... A zčásti i mně." Bruno se odmlčel, ale pak pokračoval. "Mamá chce, abych si splnil svůj sen a šel studovat genderová studia na jednu z Ivy League škol. Amerika je prý místo, kde mám lepší budoucnost, než doma ve Španělsku... Prakticky mě k tomu donutila," zašklebil se rozpačitě.
"Jsi jí vděčný?" zeptal jsem se ho už o něco uvolněnější. "Vždycky jsi chtěl studovat genderová studia se specializací na queer komunitu."
"Jsem," usmál se, přičemž mě propaloval zvědavým pohledem. "A jak se máš ty? Jaký je prvák?"
"Škola je v pořádku, myslím," odpověděl jsem. "Momentálně se zabývám empírem v Evropě a severskou mytologií. A, uhm..." přešlápl jsem na místě, "je tu jedna dívka."
Bruno se zazubil, ale přitom stále vypadal neuvěřitelně šarmantně. "No nepovídej," plácnul mě po rameni. "Chodíš s ní?"
"Ne. Teda- Zatím ne. A abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli to doopravdy chci..."
"Zníš pěkně zmateně."
"Já vím," zaškaredil jsem se. "Ona se teď se mnou nebaví, protože se jí líbím já, ale i do jiný kluk. Nemůže se rozhodnout, je to až komické... No a já jsem toho kluka poznal blíž. Je jiný, než jsem myslel, a donutil mě popřemýšlet nad tím, co chci. A myslím, že mé pocity ochably a já chci být hlavně orientovaný na svá studia a kariéru-" Zarazil jsem se, protože jsem si všiml, že Bruno se snaží ze všech sil udržet vážnou tvář.
"Tvůj život je jako Snídaně u Tiffanyho," podotknul k tomu, "akorát ty jsi ten kocour, ona Holly a ten kluk Paul."
Přemýšlel jsem nad tím. "To je vlastně docela přesné, myslím," usoudil jsem nakonec s úsměvem. "A... Jak ses vlastně měl?"
"Bylo to v pohodě, ale abych byl upřímný, chyběl jsi mi," zadíval se mi Bruno upřeně do očí. "První dva týdny zpátky jsem vůbec nechápal, co jsem to udělal, a toužil jsem ti zavolat a vzít všechno zpátky - zvláště čas."
Nervózně jsem polknul. "Proč... Proč jsi to neudělal?" Já jsem v tu dobu pojídal s brekem zmrzlinu, koukal na Belle s Gugu Mbatha-Raw a vyhýbal se rodičům, kteří mě nejvíc ze všeho chtěli analyzovat.
"Myslel jsem, že mě nenávidíš," přiznal Bruno šeptem. "Že jsem to pokazil. Že už nikdy nebudeme ani přátelé, že to prostě... Skončilo. Tak náhle a bolestivě. A můžu za to já."
Nebyl jsem schopen jediného slova. "Byl bych," začal jsem nakonec, "byl bych moc rád, kdybychom mohli být přátelé."
Na mém bývalém příteli bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Otevřel náruč a objal mě, přičemž mi do ucha zamumlal: "Joele Harmone, jsme tak stereotypní queer ex-partneři. Až budeš mít děti, budu jejich nejzábavnějším strýčkem." Vyprsknul jsem smíchy a s radostí jsem si uvědomil, že už se mnou jeho pevný stisk, šarm a kolínská nic nedělají.