Na pokraji všeho

7. Jasper

Pozvat Jules ke mně domů bylo nakonec pěkně stresující a jo, nedomyslel jsem to. S kluky z ragby jsme neměli typ vztahu, kdy bychom se navštěvovali, a tak k nám nikdo nechodil a všechno bylo jednoduchý. Nemuseli jsme lidem ukazovat náš malej byt, naše skromný vybavení a ani zabavit Reggse, aby lidem neskákal do řeči. Byli jsme to prostě my. Máma, starostlivá a laskavá, pracující v obchodě, já se svou zatracenou maskou "jsem takovej a makovej, jen ne sám sebou" a Reggs, můj osmiletej mladší brácha, pro kterýho jsme chtěli dobrej život. Byli jsme to my tři... A mně nedošlo, že mámě budu muset Jules představit a ona si domyslí něco, co není pravda.

"Ráda vás poznávám, paní Barrenová!" Jules byla fakt dobře oblečená a já přemejšlel, proč to vůbec dělám. Vážně mi tak záleží na tom, co si o mně Owen, Dave a ostatní myslej? Jo, došlo mi. Nechci bejt sám... Ale není fér, že do toho zatahuju Jules, to jsem musel připustit. Vždyť se mi ani nelíbí... Ale je to jen stupidní doučování, připomněl jsem si. To nikomu neublíží.

"Já tebe taky, Jules. Budete se učit u Jaye v pokoji?"

Jules se zaraženě usmála. "Jaye?"

"Jo," kývl jsem. Má přezdívka. "A jo. Jdem, Jules?" Chtěl jsem ji dostat co nejdál od mámy. Mohla by si to, že mě Jules doučuje, vyložit nesprávně... Už jsem jí sice o řekl, že jsem asexuální, ale ona to pořád nechápe. Mám pocit, že se s tím nemůže vyrovnat.

"Jo." Prošli jsme chodbou plnou zárámovanejch kresbiček mě a Reggse a octli jsme se v malým, ale útulným pokoji. V mým pokoji. Fotky na zdech, pár trofejí z ragby na poličkách a jinak obyčejnej pokoj. Viděl jsem, jak Jules strnula... Nevěděl jsem, jestli je to tím, že do mě byla zakoukaná a byla v mým pokoji, že viděla, jak jsme chudý, či obojího... Ale trochu mě to podráždilo. "Hej," řekl jsem, "jdem na to?"

***

"Takže..." Jules mi zatrhla odstavec v učebnici jasně žlutým zvýrazňovačem. "Chápeš to?"

"Že lidi v baroku byli špinaví, zvrácení, marniví a přehnaně pobožní?" Zasmál jsem se. "Jasan, Jules."

Jules zčervenala, ale přikývla. "Jo. A proč?"

"Hygiena na štíru, posedlost majetkem, krásou a bohatstvím a oko boží všude."

Zasmála se. "Oko boží všude? Jak to myslíš?"

"Všude kostely, sochy svatejch, kaple..." Pokrčil jsem rameny.

"Ano, jo... Pravda. " Stydlivě se na mě usmála... a mě napadla otázka, jak se o ní dozvědět víc.

"Kdybys v tuto chvíli mohla bejt v baroku, co bys udělala? A kašli na minulost," dodal jsem. "Něco vymysli."

"Hmmm..." Jules svraštila obočí, ale hned se jí tvář zase rozjasnila. "Jela bych do Francie."

"Protože udávala trendy?"

"Jo..." Jules si popravila motýlka. "Ale není to tak, jak to zní, je to přesně naopak. Chtěla bych vidět zemi v době, kdy všichni její obyvatelé postrádali originalitu, protože to bylo nejjednodušší," zaculila se. "Ty, Jaspere?"

Přemýšlel jsem, jak odpovědět. Mám říct, že bych chtěl bejt mušketýr? Ne, neřeknu to, došlo mi. Není to pravda.

"Chtěl bych bejt v Itálii a malovat. Snažit se napodobit už vytvořený obrazy géniů..." Zašklebil jsem se. Jak bláhové, Jaspere. "Asi tak."

Jules se zvědavě naklonila. "Ty rád kreslíš?"

Jak na toto odpovědět? Miluju kreslení a malování víc než cokoliv jinýho.

"Jo," řekl jsem nakonec. Jules pokývla a podívala se na mobil. "Proboha, Jaspere!" vykřikla. "To už je půl desáté?"

"Jop," kývnul jsem trochu udiveně hlavou, ale pak mi to došlo. Ona jde ještě na ples... No jasně, proto je tak vystrojená. Ne kvůli mně... Nebo možná jen zčásti.

"Potřebuješ už jít?"

"Jo..." Začala si balit věci. "Bylo to fajn, Jaspere." Zrůžověla, ale pak pokračovala. "Dej vědět, až budeš zase s něčím potřebovat pomoci, ano?"

Zasalutoval jsem. "Jasan!" Měj se, Jules, dodal jsem v duchu. Jsi mnohem zajímavější a jiná, než jsem si myslel.