Na pokraji všeho

16. Joel

Na druhý den po škole jsme s Anne seděli v parku a já jsem nedokázal přestat mluvit. "Má v sobě doopravdy velký zmatek. Nechápu to, ty snad ano? Myslím tím, je tak zmatená ohledně toho, co chce a po čem touží, a to více než Anna Karenina! Líbí se mi, a to fakt hodně moc. Je bystrá, inteligentní, krásná, ambiciózní a nebojí se vybočovat. Přesně můj typ! Připadá mi, jako by se mnou chtěla být, ale současně si tím nebyla jistá. Jenom, milá Anne, nevím z jaké příčiny... Anne? Co se děje?" 

Přestal jsem mluvit, protože Anne najednou, prudce oddechujíc, vstala a začala se balit. "Tohle byla chyba," zamumlala se staženou tváří. 

"Co tohle?" zeptal jsem se nechápavě. "Anne, můžeš mi to vysvětlit?" Anne konečně vzhlédla a k mému údivu se jí v očích leskly slzy. Falešně se zasmála. "Joele, nejsi jediný, kdo se jí líbí. Už od základky je zamilovaná do Jaspera Barrena. Chodívá ho doučovat." 

Srdce mi tlouklo jako zplašené, zkrátka pro mě bylo těžké tomu uvěřit. "Jasper Barren? Ten pyšný, arogantní, konvenčně atraktivní kretén, co hraje ragby, protože je příliš povznesený nad americký fotbal?" 

Anne polkla a otřela si oči. "Jo, Joele. Přesně ten." 

Byl jsem jako omráčený a nic jsem nechápal. "Proč- proč jsi mi o tom vůbec neřekla, když jsi- když jsi to věděla?" Začínal jsem brečet, ale pořád mi unikalo, proč brečí Anne. Nebyla to přece ona, kdo se do Jules zamiloval. 

"Protože jsem s tebou chtěla strávit nějaký ten čas a myslela jsem, že si to přeješ i ty," zamračila se. Pořád jsem byl bezradný. "Ale proč jsi se mnou chtěla strávit čas?" otázal jsem se. Anne se uchechtla. "Joele, ty si takový idiot." 

A v tu chvíli se ke mně naklonila a přitiskla své rty na ty mé. 

Prvotní emocí byl šok, který vystřídalo zděšení a úlek nad tím, co se to děje. Rychle jsem se odtrhl. "Anne..." zachraptěl jsem, přičemž mi z očí začaly téct slzy. "Co to sakra děláš?" Nemohl jsem uvěřit, že jsem byl takový imbecil a přehlédl city jich obou, Jules i Anne. Zachoval jsem se jako prvotřídní hajzl. 

Anne se rozvzlykala. "Já to nechápu, Joele! Věděla jsem, že se ti líbí, ale i přesto jsem-" Zarazila se a začala si otírat slzy. "L- líbíš se mi, hrozně moc, a nemůžu to potk- potlačit... Ale ch- chápu, že já tobě ne, a tak na tohle zapomeneme, jo? Prosím, hlavně to neříkej Jules," dodala nakonec. Byl jsem jako opařený z toho, co se stalo za pouhé tři minuty. Začalo mi docházet, že věci jsou ještě komplikovanější, než jsem si myslel a než by se mohly zdát. Nemohl jsem přestat brečet, zcela jsem nedával, co se to děje. I přesto jsem se zmohl říct: "Neboj. Z- zůstane to mezi námi." Anne kývla, popadla svou plátěnou tašku s motivem srneček a keltské víly Rhiannon a odešla. A já jsem si sedl na lavičku a brečel, naprosto, zcela nekontrolovatelně.