Na pokraji všeho

18. Jules

"No tak, Anne, zvedni to..." Byl pořád onen večer a já jsem přecházela ve svém pokoji z místa na místo a snažila se už deset minut dovolat Anne. Zrak mi padl na mou knihovničku a na hromadu knih tyčících se vedle ní, protože se do ní už zkrátka nevešly. Přišla jsem k ní a napadlo mě, že tu mám ještě pár nepřečtených titulů - Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye, Dvojí život Heleny Grahamové od Anne Brönte a Proměnu od Franze Kafky... Koupila jsem si je ve výprodeji na konci prázdnin, a až teď mi došlo, že jsem byla tak "zaneprázdněná" Joelem a Jasperem, že jsem nečetla - neprovozovala jsem svou nejoblíbenější činnost na světě. Ani jsem si k nim nepřičichla! Bezva, pomyslela jsem si. Ale Jasper se mě dneska pokusil políbit, napadlo mě a do tváří se mi nahrnula červeň. V životě jsem se s nikým nelíbala - pokud tedy nepočítám syna kamarádky mých rodičů, Matta, se kterým jsme se pro zábavu pusinkovali, když nám bylo pět. Bože... Proč tyhle věci děti dělají? Vůbec nevědí, kým jsou. Je to ale výhoda, nebo smůla?
Najednou mi pípnul mobil a já zjistila, že mi Anne konečně odpověděla na těch dvanáct zpráv, které jsem jí dneska poslala. Odpověď to byla stručná a ne moc vstřícná:

Jules, máme s Robin a bráchy malý maraton romantických komedií, rušíš. Promluvíme si o tom zítra.

Udiveně jsem zírala na obrazovku a přísahám, že mi to vzalo dech. Tohle se Anne vůbec nepodobalo... Přemýšlela jsem, jestli to není žertík od jednoho z jejích bráchů. Cole a Peter tyhle věci dělali rádi - přestože byli starší než Anne, bavilo je ji škádlit a provokovat. Daniel a Robin si je všechny adoptovali, protože nemohli mít vlastní děti; Cole byl Afroameričan, Anne Vietnamka a Peter Ind, takže si Anne dělala často srandu, že se snaží mít od různých ras jeden exemplář, jako by jejich dům byl muzeum. Téměř jsem se spokojila s touto teorií, ale pak mi došlo, že se ve zprávě píše, že se dívají taky. Takže to oni neposlali - fakt to byla zpráva od Anne. A nebyla zrovna milá.

***
Na druhý den Anne nebyla ve škole, a zvláštní bylo, že jsem nepotkala ani Joela. Co se to děje? přemýšlela jsem, zatímco jsem si stále dokola pročítala Anninu zprávu, ve které psala, že jí není dobře a že dnes nepřijde. Odepsala jsem:

Setkáme se aspoň po škole U Červeného praporu?

To byla naše nejoblíbenější kavárna, kde se scházeli hipsteři, pořádaly pub kvízy a měly tam ten nejlepší slaný cheesecake ve vesmíru. Než odjel Luc na výšku, chodívali jsme tam spolu každou sobotu, do čtenářského klubu. Přestože jsem tam byla ze všech nejmladší, překvapivě se mi dostávalo respektu - nevím ale, jestli to bylo díky tomu, co jsem četla, jak jsem vystupovala, nebo protože jsem byla "malá ségra toho chytrolína Luciuse." Poté, co Luc odjel, jsem už čtenářský klub nenavštěvovala, ale s Anne jsme se chodili účastnit pub kvízů - nebo jen tak pokecat - celkem často.
Bylo to asi deset minut, než Anne konečně odepsala, a když jsem se podívala na obrazovku, byla na ní jen dvě slova.

Tak fajn.

***
Anne se zpozdila, což byla další podivnost. Vždycky totiž chodívala přehnaně brzy, protože pozdní příchody byly něco jako její noční můra. (Myslím to vážně... Fakt ji to strašilo ve spaní.)
Teď však přišla ve vytahaném svetru a květované, staré sukni, o dvacet minut později, a co víc - bez šátku. To bylo špatné znamení.

"Ahoj," usmála se a objala mě, ale působila nervózně a roztěkaně.
"Čau," pozdravila jsem ji taky, načež jsme si od Dona, který je spoluvlastník, zaměstnanec a pořadatel téměř všech akcí, objednaly dvě horké čokolády, jablečný a pomerančový džus, vafle a tousty. Protočil nad tím oči, ale víc se nezajímal.

"Takže... Něco se stalo mezi tebou a Jasperem?" zeptala se Anne, nervózně žmoulajíc jeden z polštářů kanape, na kterém jsme před lakovaným stolkem seděly.
"Jo... Dá se to tak říct." Povzdychla jsem si: "Včera se mi pokusil dát pusu."
Anne vyprskla pomerančový džus, který zrovna pila. "COŽE?" vyjekla. Ale nevypadala radostně... Spíš vyvedená z míry, ale tím špatným způsobem.
"J-jo..." vypadlo ze mě nervózně, načež jsem se zachichotala, abych to zmírnila, že o moc nejde, že jo.
Anne na mě pořád v šoku zírala.
"Polila sis sukni," snažila jsem se změnit téma konverzace. Anne zamrkala, jako by ničemu z toho neporozuměla.
"To je mi fuk. Vy jste se POLÍBILI?" Ani nečekala na mou odpověď, jako by ji to vůbec nezajímalo. "Co Joel? Panebože, to je ale chudák. JSI ÚPLNÁ KRÁVA, JULES?" zasoptila a tu poslední větu vykřikla na celý lokál. Chtěla jsem ji na to upozornit, ale ona se o to zcela očividně nezajímala a pokračovala.
"Ani tomu nemůžu uvěřit. Joel je do tebe zamilovaný, sakra! A ty mu dáváš naději! Vůbec si ho nevážíš a ani nevidíš, jaká mrcha jsi." To mi vyrazilo dech. "Anne..." zašeptala jsem. "Já prostě..." V tu chvíli jsem se rozbrečela, protože přestože to nebyla ta Anne, kterou jsem znala, měla pravdu. "Do hajzlu, JULES! TY JSI TAKOVÁ BAČKORA A SVINĚ SOUČASNĚ! Nevážíš si ničeho, co máš," tekly Anne slzy po tváři. "JDI DO PRDELE A UVĚDOM SI, CO SE TU DĚJE, JO?" zařvala, vyskočila na nohy, popadla tašku a škytajíc odběhla. Já jsem tam seděla v slzách, s tousty, waflemi, džusy a horkými čokoládami před sebou... A najednou se mi chtělo zvracet. Rychle jsem vstala, odběhla na záchody, chytila si vlasy a vrhla šavli. A kdyby mě odtamtud Don nevyvedl a nezavolal mámě, bývala bych tam klečela s nudlí u nosu a slzami v očích dodnes.