Na pokraji všeho

20. Jasper

Jules se mi tejden neozvala, přestože jsem jí psal a volal každý z prvních čtyř dnů. Bylo to divný, protože jsem ji nepotkal ani ve škole, takže to vypadalo, jako by se mi vyhejbala... Po těch zmíněnejch sedmi dnech jsem od ní dostal jedinou zprávu, ve který psala, že si od doučování dává přestávku a ať jí nepíšu ani nevolám, že prej potřebuje čas.

Zarazilo mě to, ale pak mi to došlo. Joel Harmon, ten bohatý brýlatý šprt, co chce tak moc na Cambridge, je důvodem. No jasně... Jak jsem si jen mohl myslet, že to, že jsme se s Jules málem políbili, věci nějak změní? Vždycky to vypadá, že konečně budu šťastnej, ale pak se něco kolosálně podělá a já skončím brečící na záchodě. Jako na Franklinově základce...

Když táta odešel, snažil jsem se to zpracovat, ale bylo to neskutečně těžký, a tak jsem se snažil pokračovat ve svým životě. Pak jsem je potkal: Kylea, který se neustále mračil a nosil maskáče, protože jeho táta byl u armády, a Colina, který se snažil co nejvíc podobat Kyleovi a trpěl jeho rasistický kecy, přestože byly vůči němu a jeho rodině urážlivý. Nevím proč, ale myslel jsem, že jsem si konečně našel kamarády, kterým nebudou vadit mý dlouhý vlasy ani záliba v kreslení všeho, co je okolo... Že mě přijmou i přes všechny mé divné vlastnosti - od lásky k přírodě, přes zábavu v hvězdách a kotrmelcích, až po mou obsesi schopnostmi Poison Ivy. Samozřejmě jsem se pletl. Zpočátku se chovali přátelsky, ale pak si ze mě začali  utahovat; když mi Kyle vrazil facku a tvrdil, že si to zasloužím, protože jsem jak holka, věřil jsem mu to, protože jsem se bál samoty. Když mi Colin dal na Kyleův pokyn do svačinového boxu pavouka, kterých se doteď bojím, prostě jsem to přešel - byl to jen vtípek, že ano. Lhal jsem mámě, když mi brali obědy a já jsem hubnul; ale když mi násilím ostříhali vlasy, konečně jsem jí všechno s brekem vyklopil a ona zařídila přesun na Richmondskou základku. Nastoupil jsem do ragbyovýho týmu, bločky a pastelky šly do krabice, kterou jsem zasunul pod postel (a později vyhodil), plakát Poison Ivy s mými malůvkami a nápisem "taky chci ovládat kytky!" potkal stejný osud a já se změnil. Přizpůsobil. Zapadl jsem, ale ztratil jsem pojem o tom, kdo sakra jsem. Občas jsem si čmáral; ale pak jsem se hned rozhlídl okolo, jestli mě někdo nevidí, a malůvku vyhodil. Až Jules mi dala naději, že možná se ty všechny věci zvládnout dají... Ale teď byla pryč a já byl zase sám.
***
"Jaspere! He-ej!"
Owen mi mával rukou před očima. "Co to s tebou je, vole?" rozchechtal se, když jsem ho zaregistroval. "Sorry, jen jsem se zamyslel," zamumlal jsem a začal se oblékat. Byli jsme v šatnách po tréninku a já zrovna přemejšlel nad tím, co Jules na Joelovi vidí. Jo, je chytrej, mnohem chytřejší než já. Mají podobný zájmy - historii, mytologii, filozofii a všechny ty věci, který jsou na mě až moc náročný a nejspíš je nikdy nepochopím. Ale já jsem atraktivnější, pomyslel jsem si. Vím to; kdybych chtěl, mohl bych jít na rande s kteroukoliv holkou bych si jen přál. S roztleskávačkou, bárbínou, tomboy holkou, nerdkou, milovnicí ekologie, budoucí právničkou, zpěvačkou, skejťačkou... Mohl bych klidně sbalit Anne, jen abych Jules naštval.
Problém je ten, že já s nimi na rande nechci. Na jedno rande se nabalí další a ony pak očekávají, že se s nimi vyspím. A to jako fakt, doopravdy nechci. To, že jsem asexuální, vím už celkem dlouho; po nějaký době člověku dojde, že vás holky sexuálně nepřitahují a intimitu pro vás znamená koukání na film s pizzou v objetí. Mámě jsem se vyoutoval v patnácti, všem ostatním nikdy a ani jsem to neplánoval.
"Nad čím?" Dave stál najednou vedle Owena a zubil se na mě.
"Co? Jako nad čím jsem přemejšlel?"
"Přesně tak," kývl Dave.
"Jen..." Nejsem moc dobrý lhář, abyste věděli. "Jen jsem přemejšlel, že to vůbec nedává smysl, že má Richmond ragbyovej tým. Jsme v Americe, měl by tu vládnout americkej fotbal."
Owen se zmateně uchechtl, zatímco celá šatna ztichla. Polilo mě horko: co jsem to plácl? A co se teď stane - omlátí mi hlavu o skříňku? Bože, prosím, to fakt ne...
"Seš si jistej, že tě Hickinsonová přestala doučovat? Zníš skoro jako ona, chlape," vyprsknul najednou Migo smíchy. "To je pravda!" vykřikl Bram.
"Že ty nám lžeš?"
Oukej, hlaveň nepanikařit. "Proč bych vám lhal, vole? Byla to nuda. Jsem se svým příšerným prospěchem spokojenej," zasmál jsem se, ale připadalo mi, že zním nervózně.
"Nebo..." Owen se široce usmál. "Že ty ses nám do ní zamiloval?"
Bram, Dave a Migo se začali chlámat smíchy a já jsem měl pocit, že umřu.
"To není pravda," zamručel jsem. "Jen je jiná, než si myslíte."
"Počkej, fakt?" Bram se na mě zmateně podíval. "Takže je to coura? Jakože ve dne šprtka, v noci děvka?"
"Ty vole!" zařval Migo, když jsem nic neříkal.
"To je zatracenej zvrat," konstatoval Dave, který si mý mlčení stejně jako ostatní vyložil jako souhlas.
"NENÍ!" zaječel jsem. Celá šatna utichla a já jsem se sám sobě podivil. Odkašlal jsem si a začal jsem přesvědčeně mluvit.
"Jules je chytrá a odhodlaná, je taková, jaký my nikdy nebudeme..." Owen mě přerušil.
"Chlape," přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno.
"Ty se s ní chceš vyspat, co?"
Ze způsobu, jakým to řekl, mě začaly pálit oči. Jako by holky byly jen těla, aspoň pro kluky...
"Jdi do hajzlu," řekl jsem mu. A pak jsem se sbalil a odešel.