Na pokraji všeho

22. Jules

Chyběli mi. Vím, je to sobecké a nesprávné, ale chyběli mi. Postrádala jsem jejich společnost, jejich osobnostní rysy; Jasperův jemný a sarkastický smysl pro humor spolu s modrýma očima, a Joelův upřímný úsměv s intelektuálskými narážkami. Věděla jsem, že si musím věci ujasnit - především to, co se tady skutečně děje -, ale postupně mi začalo docházet, že to nebude tak jednoduché, jak jsem doufala.
Do toho všeho tu byl také můj běžný život: škola, rodina, Anne, psaní a sebevzdělávání (oblíbila jsem si zejména animované filmy, ale slabost jsem měla i pro divadelní hry se silnými ženskými hrdinkami).
Rozhodla jsem se, že se právě divadelní hru pokusím napsat sama; koneckonců jsem se chtěla zdokonalit ve psaní, roztočit svou představivost na plné obrátky a - ač je to těžké přiznat - také uniknout před okolním světem i sebou samou. Joelovi jsem poslala sdělení po Anne, Jasperovi textovku a co nejvíce jsem se jim snažila vyhýbat.
Nešlo to však tak hladce, jak jsem si přála, protože v průběhu druhého týdne jsem na chodbě ve škole nevrazila do nikoho jiného než Jaspera.
"Panebože, hrozně moc se omlouvám-" začala jsem ze sebe chrlit omluvy, ale když jsem zjistila, že to není nikdo jiný než on, automaticky jsem se zarazila.
"Jsi v pohodě, Jules?" řekl, dívajíc se mi do očí.
"J-jo," vypadlo ze mě. Zčervenala jsem a abych se uklidnila, začala jsem sbírat sešity, které jsem vysypala. K mému šoku (ale jen malému, přísahám) se však Jasper jal mi pomoci. Rozhlédla jsem se okolo; ano, Jasper mi vážně na veřejnosti pomáhal sesbírat věci. Podívala jsem se na něj a zjistila, že si prohlíží list papíru, který mi vypadl z tmavomodrého kroužkového bloku.
Měla jsem na něm popisky k prvotnímu návrhu postavy Galgimy - mladé dívky žijící v Austrálii ve dvacátých letech, která se rozhodne vyšetřit vraždu svého bratrance. Bojuje s sexismem a tím, že ji dospělí nerespektují, ale je odhodlaná a chytrá, což ji činí nezastavitelnou. To bylo všechno, co jsem prozatím vymyslela... Ale i tak jsem na to byla celkem pyšná, protože mi bylo jasné, že to rozvinu a bude to skvělé.
Jasper obdivně hvízdl. "Pane jo," s úsměvem se na mě usmál, "to vypadá na faktickou drsňačku."
Nemohla jsem se potěšeně neusmát. "Děkuju," zamumlala jsem s očima sklopenýma do země. A v tom mě Jasper chytnul za bradu a jemně mi zvedl hlavu, abych se mu dívala do očí. Usmíval se, ale pak sebou krapet cuknul - nejspíš mu došlo, že jsme na chodbě a kolem nás chodí studenti, kteří ze všeho nejraději roznáší klepy.
"Tak já musím jít," řekl. "Třeba někdy, Jules."
Podal mi sešity, naposledy se na mě zazubil a odešel.
Když jsem odpoledne přišla ke své skříňce a otevřela ji, vypadla na mě malá kresbička. Byla nakreslena tužkou a zobrazovala dívku s šik mikádem a krapet drzým, odvážným pohledem, která stojí s novinami a lupou v rukách před knihovnou. Přestože bylo poznat, že je nakreslená v rychlosti, byla úchvatná. Na okraji byl napsaný malý vzkaz: "Měla bys ji pojmenovat Julia. - J."