Koloběh života

3.

„Dobrý den, vážení studenti! Je mi ctí vás přivítat na třetí nejlepší Vědecké univerzitě na Belece. Když vidím nadšení ve vašich tvářích, jsem velmi šťastný. Každý z vás se totiž rozhodl studovat některý z vědeckých oborů a to je jasným důkazem toho, že vám záleží na našem světě. Že chcete pro Belecu udělat to nejlepší, co je ve vašich silách.

Nebudu vám lhát, učivo je náročné, profesoři přísní stejně tak i školní řád, ale za výsledek to stojí. Protože když vydržíte a já pevně věřím, že to všichni zvládnete, tak za šest let odtud odjedete s výbornými znalostmi, spoustou zážitků a vzpomínek, novými přáteli nebo třeba i životními láskami. Tohle jsou už ohrané řeči, já vím, ale opravdu to tak je.

Znám spoustu studentů, kteří nejenže se dostali k významným projektům, ale vzali si své spolužáky a některá přátelství, která tady vznikla, trvají dodnes.

Nyní k troše těch pravidel. Školní řád vám rozdají vaší senioři, které vám za okamžik představím. Neměli byste je brát na lehkou váhu, protože jejich role je velmi důležitá. Jsou to nejlepší z nejlepších na této škole a jsou také ti, kteří vás povedou v přípravných kurzech.

To je další důležitá věc. Ti z vás, kteří projeví velké nadání ať vrozené nebo získané usilovnou dřinou se dostanou do speciálních kurzů. Tyto kurzy trvají po celou dobu vašeho studia a jsou vstupenkou k práci na vládních programech. Samozřejmě nejsou povinné, protože podstatou kurzu je vycvičit vás na vyšší úrovni než je obvyklá univerzitní úroveň a k tomu je potřeba vaše vlastní píle a především chuť se učit navíc.

Nemá však smysl vás dnes zatěžovat tím, co vám budou opakovat profesoři i senioři. Mým hlavním úkolem je vás přivítat a popřát vám hodně štěstí.  Takže vítejte!

Nyní sem předvolám naše seniory dle oborů v tomto pořadí Solární energie, Elektro-inženýrství a Jaderné technologie.“

Monato poslouchal jen na půl ucha, protože tohle všechno znal. Oba jeho rodiče a otec Hony byli v přípravném kurzu. A všichni tři pracovali na tajném jaderném výzkumu. Taky jsou všichni po smrti. On i Honesta si až příliš dobře uvědomovali, jaké následky může mít práce ve vládním programu, přesto s tímhle cílem se na tuhle školu hlásili. Oba věřili, že mají šanci přežít a pokračovat v práci svých rodičů.

Konečně přišli na řadu jejich senioři a Monato zpozorněl. Soustředil se na jednotlivé seniory tak, jak se představovali až přišla řada na jejich velitele. Monatův úsměv povadl a nadšení bylo pryč. Bylo to hodně dávno, kdy se naposledy cítil tak prázdný jako ve chvíli, kdy se podíval na Zetha.

Za celou dobu, co si na Belece odpykával svůj trest, toho zažil spoustu. Války, mučení, hladomor, pandemie a nic z toho ho nezasáhlo tolik, jako pohled na tohoto seniora. Kdyby nevěděl, že je to nemožné, dal by ruku do ohně za to, že před ním stojí Varm. Muž, který využil jeho slabosti a sprostě ho podvedl, kvůli kterému ztratil hlavu a zavraždil spoustu lidí. Uvědomoval si, že tohle není Varm, ale také věděl, že tato vysoká škola bude jeho největším dosavadním trestem.

Byl opravdu rád, když uvítání skončilo a mohli odejít. U východu je čekal Zeth se školním řádem. Ani se na něj nepodíval, převzal papír a sotva slyšitelně zamumlal „Dík.“

„Hej! Zkus příště děkovat tak, aby to bylo slyšet, jo?“ ozval se za ním Zeth.

Monato se zhluboka nadechl, vykouzlil na tváři široký, falešný úsměv a otočil se na svého seniora. „Omlouvám se. Velice děkuji za školní řád.“

Honesta vedle něj byla zaskočena, takové chování u svého kamaráda neznala. Chtěla se ho na to zeptat, ale cestu jim zastoupila celkem pohledná dívka se seniorským šátkem. Slušně ji pozdravili a chystali se pokračovat, ale zastavila je.

„Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale vzhled je velmi důležitý. Kam se chceš dostat, když vypadáš jako zrůda?“

Zeth si všiml Aishy, která zastavila ty dva prváky, kvůli kterým se na terase nepohodli, tak se vydal jejich směrem. Byl dostatečně blízko, aby slyšel dívčinu odpověď: „To je jistě pravda, ale pochybuji, že když budu pracovat s nebezpečnými atomy, bude někoho zajímat co mám na obličeji a ne co mám v hlavě. To mi totiž ani plastika ani make-up nenahradí, víš.“

Monato mlčel, věděl, že si Hony poradí. Jak se zdálo, slečna se cítila Honestinou odpovědí dotčena a napřáhla ruku. Dlaň však nedopadla na dívčinu tvář, protože její ruku pevně, ale ne bolestivě svíral Monato.

„Moje kamarádka ti slušně odpověděla, nemáš žádný důvod ji udeřit.“

Aishe se rozzářily oči: „Kamarádka? Takže jsi volný?“

Monato pustil její ruku a odpověděl: „Skvělá kamarádka je mnohem lepší než hloupá přítelkyně.“

Sotva to dopověděl, ozval se za jeho zády rozzuřený hlas: „Varoval jsem tě, Aisho! Půjdeš se mnou za ředitelem, hned!“ Zeth ji popadl za ruku a táhl směrem k ředitelně. Měl vztek nejen na ni, ale i na sebe. Měl zareagovat mnohem dříve a ne nechat prváky, aby si to s ní řešili sami. Mimoděk se otočil, ale po Monatovi a Honestě už nebylo ani památky.