Koloběh života

28.

Když Monato viděl nedočkavost v Zethových očích, neměl to srdce ho nechat čekat a pokračoval ve vyprávění.

„Ze svého vyhoštění z paláce si princ nic nedělal, nikdy se tam necítil doma a ani nepotřeboval žít v luxusu. Byl zvyklý jist obyčejné moučné placky a pít vodu z hrubě opracovaných dřevěných misek. Zůstal ve městě, aby mohl pomáhat svému lidu, který pro něj stále byl na prvním místě a o královskou rodinu nejevil žádný zájem, přesto každý den chodil z povzdáli pozorovat přehlídku královské stráže, protože si chtěl být jist, že Fu je v pořádku. Lidé ho u sebe ochotně nechávali přebývat a i přes jejich protesty jim Mancus za nocleh bohatě platil. Na rozdíl od královské rodiny moc dobře věděl, v jaké bídě lidé království Man žijí. Netrvalo dlouho a král zjistil, že lid princi pomáhá a vydal novou vyhlášku. Každý, kdo Mancusovi poskytne přístřešek bude bez milosti popraven. Přestože se většina obyvatel stavěla na princovu stranu a i přes vyhlášku mu nadále chtěla pomáhat, princ se naposledy zašel podívat na Fua a opustil město. Potloukal se v okolních lesích, živil se vším co našel a po měsíci ani zdaleka nepřipomínal korunního prince, ale spíše tuláka, kterým ostatně byl. Kdoví, proč se rozhodl vydat do hlubokého lesa, kterému se každý rozumný člověk vyhýbal. Možná ho poháněl hlad nebo se tak rozhodl jen ze zoufalství. V hloubi lesa objevil mýtinu se starou, polorozpadlou chýší. Zprvu se domníval, že chýše je opuštěná a chtěl se v ní ubytovat, ale když přišel blíže, spatřil muže, který před chýší cvičil šerm. Mužovy pohyby prince naprosto uchvátily. Nebyly těžkopádné a kruté, jak vídal na hodinách šermu v paláci, právě naopak. Muž se pohyboval lehce s určitou dávkou elegance a jeho údery byly jemné jako letní vánek, ale přesné a rychlé jako blesk. Princ se prodral křovím a stanul před mužem. Bez váhání klesl na kolena a začal prosit, aby ho záhadný šermíř učil. Muž však bez jakéhokoli vysvětlení odmítl a zmizel v chatě. Mancus se ale nehodlal vzdát. Nepohnul se z místa, klečel dál ať svítilo slunce nebo zuřila bouře. Nejedl a nepil, jen tiše doufal, že se nad ním muž smiluje dříve než zemře vysílením. Třetí den večer muž přece jen vyšel a pokynul princovi, aby se postavil.  Princovy nohy byly naprosto bez citu a celé tělo bylo natolik slabé, že ho neposlouchalo. Ale někde v hloubi duše byl Mancus přesvědčen, že pokud se nepostaví, muž mu už další šanci nedá. S vypětím všech sil se natáhl pro klacek, který ležel opodál a soudě dle ohořelého konce sloužil na posouvání polen v ohni. Trvalo dlouho, než se mu podařilo se za pomoci klacku zvednout a muž ho po celou dobu nehnutě pozoroval. Nakonec to však princ dokázal, přestože víceméně bezvládně visel na své opoře, ale postavil se. A muž konečně promluvil: ,Zdá se, že opravdu toužíš být mým studentem. Ovšem jak mohu učit někoho, o kom nic nevím? Tím jsi měl začít dříve, než jsi zcela nesmyslně padl na kolena.‘ Mancus se již déle neudržel na nohou a sotva muž domluvil, klesl zpět na zem. Uvědomoval si, že muž má pravdu a začal tedy mluvit. Povyprávěl tedy celý svůj příběh a nic nezamlčel. Když domluvil, tiše vyčkával na mužův verdikt. Na to, aby se na něj podíval neměl dost sil ani odvahy. Po chvíli ho muž beze slov zvedl na nohy a táhl do chýše. Po třech měsících byl z prince ve spoustě ohledech jiný člověk. Stále byl stejně laskavý a dobrosrdečný i stejně ošklivý, ale pod správným vedením zesílil více než za celý svůj život a jeho šerm dalece překonal všechny, které v paláci znal a po roce byl na úrovni svého mistra.“

Monato se odmlčel, když zaslechl jak si Zeth hlasitě povzdechl. Senior vypadal zachmuřeně, Monato netušil, jaké důvody k tomuto výrazu vedly.