Koloběh života

95.

Prošel celou zahradu, ale Morena nepotkal, proto zamířil zpět do budovy. Papíry ho v prstech nepříjemně pálily a dalo mu nesmírné množství práce, aby je okamžitě nerozškubal. Jeho otec měl chyby a rozhodně nebyl žádný svatoušek, ovšem stále to byl vědec, který svůj život zasvětil výzkumům, které lidem pomáhali. Nemohl dovolit, aby si jeho jméno jen tak někdo přivlastnil. Kdyby nebylo toho, že nechtěl zkazit přátelům a dětem večer, už dávno by toho zmetka hledal a vymlátil by z něj duši.

Jakmile došel ke dveřím Soiiny šatny, okamžitě věděl, že konečně Morena našel. Opět se hádali s tetou a zase za to mohla Monatova a Propenova mise. Povzdechl si a opřel se o stěnu vedle dveří. Chápal, proč je Soi naštvaná, ale nemohla ze všeho vinit Morena. Jsou věci, které ani on neovlivní.

„Ručíš mi za to, že se mi manžel a synovec vrátí živí, Morene! Na rozdíl od tebe, pro mě je rodina pořád na prvním místě!“

„Zapomněla jsi, že jsem tvůj bratr? Není to jen tvůj synovec, ale i můj. Není to jen tvůj manžel, ale taky můj švagr a nejlepší přítel. Myslíš si, že mně je jedno, jestli se vrátí nebo ne? Opravdu se domníváš, že bych je tam poslal, kdybych měl na výběr? Ksakru, Soi! Ty i Norm jste mě úplně odřízli, jako kdybych byl cizí, ale já ani na okamžik nezapomněl, že jsme rodina. Desítka je nejlepší jednotka, oni se prostě vrátí!“

Monato se odlepil od zdi a zaklepal. Nečekal na vyzvání a rovnou vstoupil. Bylo na čase přerušit jejich hádku.

„Poslal jsem Natea domů za Suzy. Tady je seznam hostů,“ řekl a podal Soi papíry, které celou dobu svíral v ruce.

„Děkuji, Monato. Už jsi mluvil s Natem o tom, že by to měli ostatním říct dřív než na to přijdou sami? Za chvíli to Suzy nebude moct skrývat a děti nejsou hloupé,“ odvětila Soi a tvářila se, jako kdyby vedle ní Moren nestál a vůbec se spolu nepohádali.

„Jo. Říkal, že jim to řekne po zkouškách. Ale dneska měl celkem na mále, Hony už má podezření, že se něco děje. Začínám se jí bát, je lepší než kdejaký detektiv,“ uchechtl se Monato. Doufal, že svým vpádem alespoň trochu uklidnil napětí mezi strýcem a tetou.

„Honesta taková byla vždycky, ani mě to neudivuje. Půjdu za dětmi, určitě chtějí na chvíli na zahradu, než se vrátíme do Centra.“

„Ai určitě chce za Zethem,“ oplatil Soi úsměv a vzápětí zůstali s Morenem sami.

„Honesta je neuvěřitelně podobná své matce, taky jsem se jí často bál,“ pokusil se o úsměv Moren, když se za Soi zavřely dveře. Monato to nijak nekomentoval, přestože ho takové prohlášení velmi překvapilo.

„Než se začneme bavit o misi, chci tě o něco požádat,“ pronesl mladík a opět začínal cítit, že se ho zmocňuje vztek.

„Ty mě chceš o něco požádat? A to dobrovolně? Poslouchám,“ pronesl s jistou dávkou sarkasmu ve hlase.

„Někdo se do seznamu zapsal jako táta,“ vyhrkl najednou Monato, ale jeho strýc se nezdál být překvapený.

„Tak jako posledních několik let. Soi mě na to upozornila před šesti lety, kdy si toho všimla poprvé. Nepodařilo se nám zjistit, kdo to je. Faithovo jméno používá jen zde. Dva roky po sobě tady byli vyšetřovatelé, aby ho chytili, ale pokaždé se mu podařilo vyklouznout. Částka, kterou Centru daruje je vysoká a evidentně nemá zlé úmysly, měl bys to nechat být.“

Monato na strýce šokovaně zíral. Něco bylo špatně. Moren o tom člověku mluvil jako o počasí. Copak je v pořádku, aby se někdo vydával za mrtvého člověka?