Zeth pomalým krokem scházel na nádvoří školy a rozhlížel se, kde uvidí Monata. U jejich stolu byla jen Honesta, Boran a Jude, ale mladíka nebylo nikde vidět. Senior o něj měl obavy. Poslední dny vypadal mnohem hůře a zdálo se, že téměř vůbec nespí. Z toho, co Zeth včera zaslechl vyrozuměl, že noci tráví mimo domov, dopoledne je ve škole a odpoledne stále něco řeší s Baiem. Stejně jako Honestě ani Zethovi se Monatovo tempo nezamlouvalo, ale přes veškerá pravidla, která měl mladík nastavena, neměl Zeth moc možností jak mu alespoň částečně pomoci.
„Zethe! Počkej na mě!“
Zeth se zastavil a počkal až k němu Keram dojde.
„Má smysl se tě ptát, koho tak usilovně vyhlížíš?“ optal se Keram s úšklebkem, který mu Zeth oplatil nehezkým pohledem.
„Nezdá se ti, že Monato poslední dobou vypadá naprosto vyčerpaně?“ zeptal se Zeth, aniž by se obtěžoval odpovědět na Keramovu předchozí otázku.
„Rozhodně se mi zdá, že si ho až přespříliš všímáš. Měl by sis dávat pozor, Monato není zrovna člověk se kterým je jednoduché kamarádit a už vůbec očekávat něco víc,“ odvětil Keram a byl zvědav, co mu na to Zeth řekne. Ten se kupodivu usmál a s naprostým klidem odpověděl: „Nevím odkud o něm máš informace, i když si to umím domyslet, ale neřekl jsi mi nic nového. Přátelství s Monatem je plné podmínek a pravidel. Dokud je dodržuji, je vše ok.“
„A víš i to, že odmítá jakékoliv vztahy? Jsi schopný dodržet i takovou podmínku?“ nenechal se odbýt Keram a Zeth se na něj udiveně podíval.
„Vím o tom, ale nechápu, co to má společného se mnou,“ otázal se vedoucí senior a Keram si povzdechl.
„Zethe, měl by ses vzpamatovat dřív než bude pozdě. To, co si ty sám ještě neuvědomuješ, všichni kolem tebe jasně vidí. Měl by ses od Monata držet dál. Kvůli něj i kvůli sobě a taky nezapomínej na své rodiče. Myslím to dobře, kamaráde,“ zněl naléhavě a doufal, že jeho slova budou mít nějaký účinek.
Zeth chvíli svého kamaráda pozoroval a pak s úsměvem odvětil: „Za koho mě máš, Kerame? Nejsem hlupák a ani nemám problém s pamětí, abych zapomněl na celoživotní výchovu svých rodičů. Nevím, co vy všichni vidíte, ale evidentně vidíte špatně.“
Vydal se ke stolu a nechal překvapeného Kerama za sebou. Tohle tedy nebyl závěr rozhovoru ve který Keram doufal a měl nepříjemný pocit, že bude muset požádat Honestu o pomoc. Tiše zaúpěl a následoval Zetha, který si již sedal a zjišťoval, proč chybí jeho oblíbený junior.
„Dneska tu je nějak ticho, kde máš Monata?“ ptal se zrovna Honesty.
„Šel něco vyřešit s Tessem, asi nějaký úkol navíc,“ zašklebila se Honesta a dál listovala učebnicí, aniž by věnovala pozornost osazenstvu u stolu.
„To bude trochu cvok, ne?“ ozval se Boran, „ještě jsem neslyšel, že by si někdo dobrovolně bral úkoly navíc.“
Honesta se na něj podívala pohledem, který byl vskutku děsivý a mrazivým tónem odpověděla: „Než by se Monato nudil, raději si vezme učivo navíc. Vždycky to tak dělal, proto je taky premiant, na rozdíl od nás ostatních.“
Sotva to dořekla, začal jí zvonit telefon. Usmála se a prohlásila: „My o vlku a vlk už volá,“ pak se ozvala do telefonu: „Zasekl jsi se v knihovně, že jo?“
Všichni u stolu se věnovali své práci a Honesty si dal nevšímali, jen Zeth napjatě poslouchal, aby zjistil, kdy se Monato objeví.
„Už jsem si myslela, žes opravdu někde nechal mozek, ale naštěstí jsi ho evidentně pouze pár dní nepoužíval.“
Zeth neměl ponětí o čem se ti dva baví, ale Honestina následující slova mu dala odpověď na otázku, kdy se Monato objeví. Až zítra.
„Pořádně se vyspi a kdyby něco, tak mi zavolej. Uvidíme se zítra. Čau.“
Když zavěsila, široce se usmívala, jako kdyby vyhrála v loterii. Vedoucí senior to nevydržel a zeptal se: „Vyhrála jsi velkou sumu nebo je v té chemii něco vtipného, že se tak culíš?“
„Ani jedno,“ odvětila vesele, „ale Monato se konečně rozhodl, že by mohl taky někdy spát a šel domů. Už jsem myslela, že ho budu muset něčím praštit, aby trochu odpočíval.“
„Tak spát snad má v noci, ne? Co místo toho dělá?“ ozval se Boran, který neměl ani zdání o změnách mezi Zethem a Monatem, protože ve škole trávil minimum času a věnoval se praxi v otcově laboratoři.
Dříve než stihla Honesta cokoliv říct, promluvil Zeth: „Neměl bys všechny soudit podle sebe. Každý nevymetá bary jako ty.“
Boran se na svého kamaráda zmateně podíval a překvapeně odvětil: „O tomhle jsem zrovna nemluvil. Narážel jsem na jeho úkoly navíc. Byl to vtip, tak proč jančíš?“
Keram s Honestou na sebe pohlédli a okamžitě se pokusili urovnat nepříjemnou situaci.
„Zeth to tak nemyslel, Borane. Jen nemá rád, když si někdo utahuje z nejlepšího studenta v přípravném kurzu,“ pronesl se smíchem Keram.
Zeth se nadechoval, že bude protestovat, ale Honesta ho předběhla a začala vysvětlovat Monatovu únavu: „Nedělá si po nocích úkoly, teda ne pořád. Poslední dny se v noci stará o jedno nemocné dítě. Je bohužel jediný, koho k sobě pustí.“
Vedoucí senior okamžitě zapomněl na Borana a obrátil se na Honestu s otázkou: „Ai je nemocná?“
Hony se na něj podívala se zvláštním výrazem a opatrně se optala: „Ty znáš Ai?“
„Jo,“ usmál se Zeth, „ještě teď mě bolí záda jak jsem ji nosil a pořád mám pocit, že mám vlasy samý copek.“
Dívka se tvářila naprosto šokovaně. „Monato ti dovolil nosit Ai?“
„Dovolil je špatný výraz. Přesvědčil tu ďáblici, že jsem skvělá česací hlava a mám pohodlné záda,“ odpověděl pravdivě senior.
„Tak…to…ehm…no,“ zakoktala se Honesta, „no to je vlastně fuk. Ai se zhoršily záchvaty, takže Mon už skoro týden nespal doma, ale v Centru. To proto je tak unavený.“
Zeth si povzdechl a zamračil se: „Paní Soi říkala, že na ni neplatí nikdo kromě Monata a podle toho co říkal Monato, bude to trvat ještě hodně dlouho a možná se z toho nikdy nedostane.“
Honesta se znovu usmála: „Možná to nebude tak hrozné. Mon mluvil s nějakým odborníkem a prý to není beznadějné. Dokonce už na tom pracuje, ale nechtěj po mě vědět víc, protože víc nevím.“
Seniora ale zajímalo něco jiného: „To vždycky takhle pomáhá ostatním?“
Hony si povzdechla a úsměv zmizel. Zadívala se kamsi za Kerama a smutně odvětila: „Takový už Monato je. Vždycky všem pomůže bez ohledu na sebe, jenomže až na pár výjimek, mu nikdy jeho pomoc nikdo nevrátí. Ale jemu to nevadí.“
Pak se znovu usmála a dodala: „Už jsem si zvykla a Monato jiný nebude. Je to jeho styl života.“
Boran spolknul připomínku o Monatově hlouposti a dál se věnoval úkolu před sebou, ale Keram se nedokázal soustředit a se zamračením pozoroval střídavě Zetha a Honestu. Zase měl pocit, že mu něco uniká, otázkou však bylo co. Bylo jen na něm jestli se bude snažit zjistit více nebo to nechá být.
ČTEŠ
Koloběh života
FantasíaReinkarnace jako trest? A ještě na cizí planetě? Přesně tak. Monato už ani neví, kolikátý život prožívá, ale je na Belece již více než tisíc let. Viděl a zažil snad všechno, proto ho už nemůže nic překvapit. To si aspoň myslel, když mířil první škol...
