Koloběh života

5.

Celé dopolední vyučování měl Monato jako v mlze. I přes snahu, kterou vynaložil se mu nedařilo při hodinách neusínat a ve výsledku měl úplně podrážděné zápěstí od elektrických výbojů z jeho bezpečnostního náramku. Někdy měl na ten krám opravdu vztek, zrovna dneska by mu vyhovovalo kdyby pořádně usnul. Zbavil by se otravných myšlenek na Zetha i Varma a nemusel by se účastnit nadcházející hodiny se seniory.

Prožil už mnoho životů, více těch špatných než dobrých, ale nikdy si nepřipadal tak zranitelný jako nyní. S každým jeho dalším životem se vzpomínky na Averagu stávaly méně bolestivější a on sám se stával silnějším, než býval v době své největší slávy. Možná si to však jen namlouval a bolest z minulosti se pouze naučil nevnímat, ale teď, když denně vídal Zetha měl pocit, že je to teprve pár dnů co opustil svou rodnou planetu.

Proto také téměř nespal a vzhledem k jeho poruše se už nedostatek spánku začal projevovat na jeho výkonu i chování. Ostatní si toho ani nemuseli všimnout, ale Hony nedokázal oblafnout. Celé vyučování ho po očku sledovala a její výraz mluvil zcela jasně.

Když se blížil čas oběda měl Monato konečně pocit, že překonal největší krizi a získal trochu energie. Do přeplněné jídelny dorazil spolu s Honestou a marně vyhlížel nějaké volné místo. Zdálo se však, že je všude obsazeno.

„Počkej na jídlo, najdu nějaké místo,“ ozvala se Hony. Ani nepočkala na jeho odpověď a vydala se mezi stoly, zatímco Monato si stoupl k výdejnímu okénku.

Po chvíli se Hony vrátila a převzala svůj tác s jídlem.

„Našla jsem poslední dvě místa,“ řekla a vedla ho ke stolu. Monato se momentálně těšil až se nají, proto ho ani nenapadlo se zeptat s kým budou stůl sdílet. Teprve až došli na místo, pochopil, že to byla chyba.

„To myslíš vážně?“ zašeptal Honestě. „To budeme sedět se seniory?“

„Budeš to muset přežít, nikde jinde si nesedneme,“ odpověděla mu stejně tiše.

Monato si povzdechl, slušně pozdravil a posadil se proti Honestě. Koutkem oka zaregistroval, že Zeth sedí pouze dvě místa od něj. Byl ale natolik unavený a hladový, že se rozhodl tento fakt ignorovat.

Popadl příbor a začal jíst. Snědl pouze pár soust, když se zarazil. Honesta se jídla ještě ani netkla a propalovala ho pohledem. Opravdu hodně nepříjemným pohledem. Vztekle příbor zase odložil a vypálil na Honestu: „Tak už to vyklop, ať se můžu v klidu najíst!“

Dívka se netvářila ani trochu překvapeně a sama se začala přehrabovat v jídle. „Měl bys zajít za Machem,“ prohlásila mezi sousty.

Monato se opět pustil do jídla a zavrtěl hlavou: „Není třeba, byl jsem tam na začátku semestru.“

„A kdy máš zase přijít?“ zajímala se dál Hony.

„Na konci semestru.“ Monato doufal, že se už bude moct v klidu najíst, ale sotva si dal do úst vrchovatou lžíci polévky, malém se zadusil, když se Honesta znovu ozvala: „Myslím, že bys tam měl jít dříve. Vypadáš totiž jako kříženec debila a kreténa!“

Rychle se napil vody, aby zahnal ten odporný pocit, když se mu polévka dostala do úplně jiných dutin než měla a vehnala mu slzy do očí. Honesta seděla s rukama založenýma na prsou a se škodolibou radostí sledovala jak se její kamarád malém udusil polévkou.

„Tos udělala schválně!“ namířil na ni lžíci Monato. Vypadal komicky, když se snažil tvářit jako nájemný vrah a zároveň se oháněl zrovna lžící. Někteří ze seniorů se nenápadně uchechtávali do rukávů a čekali jak se situace vyvine dál. Dokonce i Zeth si přestal pročítat zápisky a věnoval se rozhovoru dvou prváků.

„Samozřejmě,“ odvětila Honesta s ledovým klidem, „konečně jsi chytil nějakou barvu. Kdo se má na ten tvůj bledý ksicht celý den dívat.“

To už Keram, který seděl vedle Honesty, nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Postupně se k němu přidali i ostatní senioři. Slyšeli od ostatních, že ti dva jsou neuvěřitelná dvojka, ale tohle předčilo jejich očekávání.

Monato si jich nevšímal a dál zíral na svou kamarádku. Pak se přesladce usmál a promluvil: „Tak na mě nekoukej, máš plnou školu hezkých kluků s normálním ksichtem.“

Hony mu vrátila sladký úsměv a smrtelně vážným hlasem odpověděla: „To nemůžu, na celé škole není druhý takový jako ty. Můj životní cíl je zírat na tebe!“

Monato se zrovna napil, aby vzápětí všechnu vodu vyprsknul. Začal se opět dusit a Boran, který seděl vedle něj ho několikrát praštil do zad. Přece nemůže dopustit, aby se vedle něj udusil prvák, kterého má na starosti.

„Děláš si prdel? Co to ksakru z tebe leze?“ ozval se chraplavým hlasem Monato.

Honesta se postavila a zvedla svůj tác s jídlem. Než odešla ohlédla se na Monata: „Dělej, začíná nám matika.“

 Monato byl zaražený jak vidle v hnoji a nevěřícně se za ní díval. Dost dlouho mu trvalo, než si uvědomil, co vlastně řekla. Vystřelil tryskem od stolu a i s tácem chvátal pryč.

Sotva byl pryč, Keram se otočil k ostatním seniorům a prohlásil: „Tak dobře jsem se už dlouho nebavil. Doufám, že se oba dostanou do kurzů ať je sranda.“