Koloběh života

4.

Ředitel školy rozhodně nepřeháněl, když mluvil o přísnosti profesorů. Monato měl dojem, že nedělá nic jiného než píše úkoly. V posledních dnech si několikrát posteskl nad vymoženostmi své rodné planety, díky kterým by bylo psaní úkolů mnohem jednodušší.

Jeho vytížení však mělo i své výhody. Celkem úspěšně se vyhýbal hlavě seniorů a byl za to vskutku rád, protože zjistil, že v Zethově blízkosti bývá nepřiměřeně drzý. Nerad by se dostal do zbytečných problémů ve které by mohlo jeho chování vyústit. Musel taky myslet na Hony. Neměla s jeho minulostí nic společného a nemohl ohrozit její budoucnost.

Pohled mu sklouzl na kraj stolu, kde ležel starší výtisk novin. Minulý týden ho objevil v knihovně a musel zajistit, aby se k němu Hony nedostala. Svého otce vždy považovala za hrdinu, nebylo by zrovna nejlepší, kdyby zjistila, že na něj svalili vinu za nehodu v laboratoři. Monato sám pochyboval o pravdivosti jejich tvrzení. Matka se nikdy o ničem takovém nezmínila a jak ji znal, rozhodně by nemlčela, kdyby to byla pravda.

Ten článek však vysvětloval hodně věcí, kterým do té doby pořádně nerozuměl. Konečně mu bylo jasné, proč Honestina matka nedostala žádné vládní odstupné i to, proč má Hony pouze standartní sirotčí důchod a ne zvýšený, tak jako Monato. Pokud jejího otce označili za viníka, pozůstalí ztratili status rodiny vládního zaměstnance.

„Je to blbost!“ promlouval sám k sobě Monato. „Proč by Honestin otec sabotoval projekt na kterém s tátou pracoval?“

Znechuceně odhodil výstřižek a protáhl se. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, protože stejně neměl šanci zjistit pravdu, alespoň zatím ne. Podíval se na hodiny a zaklel. Zase půjde na poslední chvíli. Popadl brašnu a tryskem vypálil ze dveří. Pádil po schodech jako by mu za zadkem hořelo, přičemž si v duchu opakoval, které předměty dnes má.

Když dobíhal ke škole, sotva popadal dech. Zrovna přijížděl autobus, což znamenalo, že to stihl těsně přesně. Pokusil se trochu zklidnit, narovnal se a pomalu šel Hony naproti. Místo pozdravu na něj rovnou vypálila: „Tak jaký máš čas?“

„Jaký čas?“ zeptal se Monato zmateně. Momentálně měl pocit, že nohy jsou u školy, plíce ztratil někde po cestě a hlava je ještě doma, takže vůbec nechápal, o čem to jeho kamarádka mluví.

„Někdy seš fakt zabedněnej. Chci vědět, za jak dlouho jsi sem doběhl,“ vysvětlila Honesta.

Byl odhalen a to doufal, že si Hony ničeho nevšimne. Lehce si odkašlal a odpověděl: „Asi deset minut.“

„No vidíš, ani to nebolelo,“ zasmála se Hony a pokračovala: „Co myslíš, jaký nám dají senioři úkol?“

Tak dobře, plíce už dorazily zpět k tělu, ale hlava zjevně ještě pořád ne, protože Monato na ni koukal jak důchodce na nový mobil. „Jaký úkol? Proč by nám ksakru měli dávat senioři nějaký úkol?“ zněl naprosto zoufale.

Honesta se zastavila a s povzdechem se otočila na svého kamaráda. Pořádně se zamračila než odpověděla: „Zase jsi toho moc nenaspal, že? Dneska máme první hodinu se seniory, budeme dostávat úkoly a na konci semestru se na základě výsledků rozhodne, kdo půjde do přípravného kurzu. To jsi na to zapomněl?“

„Děláš si prdel!? To už je dneska?“ zděsil se Monato.

Hony se rozhodla nekomentovat Monatův slovník. Místo toho mladíka popadla za ruku a táhla směrem ke škole. „Přestaň čumět jak tele na nové vrata a pojď!“ dodala, aniž by se na něj podívala.   

Monato však byl myšlenkami někde jinde. Tentokrát nebude mít šanci před Zethem utéct. Nevěděl, jestli se má smát nebo brečet, protože zatím to vypadalo na pěkně podělaný den.