Koloběh života

11.

Keram sváděl vnitřní souboj a stále se nedokázal rozhodnout, zda Zethovi říct, co si vyslechl nebo ne. Domníval se, že by Monatovy a Honestiny osobní problémy mohly ovlivnit jejich výsledky v kurzu, ale nechtěl ani jednomu rovnou zavřít dveře do budoucnosti.

Ať nad tím přemýšlel sebevíc, nebyl schopen nalézt rozumnou odpověď. Co víc, neustále se mu vracel vyslechnutý rozhovor a nedal mu spát.

„Stejné téma jsem již probíral s tvou kamarádkou a řekněme, že její postoj je vskutku neoblomný. Abych to vysvětlil, učil jsem tvé rodiče i Honestina otce. V té době jsem zde začínal a tihle studenti byli naprosto excelentní. Jak to tak vypadá, jdete v jejich stopách. Za jiné situace, bych byl nesmírně rád, že vás dva můžu učit, ale ne když vím jak dopadli vaši rodiče. Honesta to bere jako uzavřenou věc a je to logické, když oba její rodiče zemřeli krátce po sobě a musela se naučit žít sama. Ty jsi však jiný případ.“

„Nevidím žádný rozdíl mezi mnou a Hony. Chci zde studovat a chci být v přípravném kurzu. Školné si řádně platím a všechny úkoly taky plním. Není mezi námi rozdíl,“ prohlásil netrpělivě Monato.

„Monato, buďme k sobě upřímní, ano? S tvými rodiči jsem byl ve styku i po škole a s tvou mámou jsem vídal až do její smrti. Vím, jak vypadala. Nesnaž se mi vykládat, že každodenní pohled na člověka umírajícího na otravu radiací s tebou ani nehne. Obzvláště, když se jedná o člověka tobě blízkého. Nemyslím si, že by bylo vhodné, abys vykonával stejnou práci jako tví rodiče. A už vůbec bys něco takového neměl dělat z povinnosti.“

„Možná jste je znal mnohem lépe než já, ale mě neznáte vůbec. Táta s mámou podřídili celý svůj život výzkumu o kterém si byli jisti, že jednou bude pomáhat všem na planetě. Trávil jsem více času se sousedy nebo s chůvami, ale už jako dítě jsem chtěl být jako oni. Dělat to, co může jen hrstka vyvolených a vědět, že tím pomáhám. Jejich smrt na tom nic nezměnila. Snad jen vím, jaké chyby bych v budoucnu neměl dělat. Není to žádný můj rozmar, je to dlouhodobý cíl.“

„Podobu jsi sice zdědil po matce, ale paličatý a cílevědomý jsi stejně jako táta. Dobrá tedy. Nebudu se s tebou přít, jen doufám, že víš co děláš.“

Jestli si ještě něco řekli Keram už nevěděl, protože se schoval do vedlejší učebny. Zřejmě by nebylo zrovna vhodné, kdyby ho Monato nebo profesor přistihli při poslouchání. Teď si však nebyl jist, zda by mu nebylo lépe, kdyby nic neslyšel.

Povzdechl si a pohlédl na obrazovku s prázdným dokumentem. Doufal, že dnes napíše pojednání do literatury a následující dny bude mít čas na jiné předměty, ale ze stanovených deseti stran neměl napsanou ani jednu.

Vypl počítač, přešel k oknu a zahleděl se na potemnělé město. Někde tam jsou dva lidé, kterým by mohl jediným slovem zbořit sny a změnit budoucnost. Dokáže to udělat?

Vzal do rukou fotku, kterou měl postavenou na parapetu okna. Byla to vzpomínka na jeho první exkurzi v přípravném kurzu. Pro něj to byl nejlepší týden celého prváku. Spřátelil se tam se Zethem, užili si spoustu zábavy a taky se toho hodně naučili. Měl by Honestu a Monata o tenhle zážitek připravit?

Rozhodl se. Nemá právo plést se do jejich života a zasahovat do budoucnosti. Pokud je jejich minulost dožene, budou mít možnost se s tím poprat bez zásahu zvenčí.

Odložil obrázek zpět na okno a šel se připravit do postele. Potřeboval se po dnešku pořádně vyspat.