Koloběh života

15.

Zatímco velká část obyvatel města si zapínala klimatizaci a všemožně se snažila ochladit horký vzduch, který je sužoval, Monato seděl s přeslazenou silnou kávou u rozpáleného krbu ve snaze se trochu zahřát. Měl v živé paměti šok majitele domu, když chtěl byt, kde může celoročně topit. Pro běžné lidi byl nepochopitelný.

Často přemýšlel, kolik problémů ještě bude muset překonat než bude konec jeho trestu. Války, chudoba, vězení, hladomor, přírodní katastrofy a teď tahle odporná nemoc, která vlastně ani nemocí není. Jak to říká doktor?

„Je to jen jedinečná odchylka se kterou jsi se narodil, ne nemoc. Rozdíl je v tom, že nemoc lze vyléčit.“

Jako dítě si z toho nic moc nedělal. Bral to jako něco normálního. Prostě nespí jako všichni ostatní. Jenomže časem pochopil, že to není normální a ani banální věc, jak si dříve myslel. Jeho tělo není schopno správných spánkových fází. Něco jako kvalitní spánek nezná a nikdy ani nepozná. Bez fyzického odpočinku chřadne, je neustále unavený a často se třese zimou. Je paradox, že jeho tělo nutně potřebuje určité fáze spánku a zároveň se jim musí vyhýbat.

Monato upil z kávy a zahleděl se do plápolajícího ohně. Přál by si alespoň jednu noc normálního spánku, ale mohl by upadnout až do stavu kómatu. Stejné to je i když začne usínat během dne. Proto musí neustále nosit bezpečnostní náramek, který reaguje na jeho srdeční a mozkovou aktivitu. Ale jak dlouho to vydrží? Jaká je šance, že jeho tělo zvládne takový nápor? Netušil, ale kupodivu se toho neobával. Věděl, že na tohle není lék ani žádná pomoc. Rozhodl se prostě žít jak jen se dá.

Pohlédl na hodiny visící nad krbem, aby zjistil, že má ještě dost času než bude muset vyrazit na autobus. Výjimečně se necítil tak unavený jako obvykle, proto se rozhodl udělat ještě pár úkolů, aby se s nimi nemusel zatěžovat během víkendu. Ovšem ve chvíli, kdy se posadil ke stolu, stočily se jeho myšlenky k dnešnímu ránu. A s nimi se vrátila i vzpomínka, která se ráno tak nečekaně ukázala.

„Sunone, co se děje? Když se takhle chováš, tak se cítím jako vyvrhel. Jako kdyby se nic nezměnilo,“ mračil se na něj Varm.

„Promiň,“ pokusil se o úsměv, „mám jen spoustu starostí s nadcházející výpravou.“

„Výpravou?“ odfrkl si pohrdavě Varm. „Říkáš tomu výprava, ale je to jen obyčejná cesta do války. To si fakt myslíš, že nikdo neví co se děje mimo město? Že nikdo nevidí, kolik se vás už nevrátí? Nebuď směsný!“

Sunon překvapeně sledoval Varma a měl pocit, že ten drzý kluk během posledního roku dospěl v mladého muže s docela dobrým přehledem.

„Nemáš pravdu. Stále to není válka. Kdyby totiž opravdu vypukla válka, tak vše co znáš by bylo pryč. Ty i ostatní civilisté byste byli evakuováni a neseděl bych tady nad šálkem čaje, ale stál v čele armády. Takže je to jen výprava na uhašení malého ohně, aby nevypukl velký požár.“

Poznal na Varmovi, že žádná slova nijak nezmění jeho názor. Udělal dva kroky blíže k němu, založil si ruce na hrudi a na tváři se mu usadil sebejistý úšklebek.

„Říkáš malý oheň? Pokud se jedná o tak malý oheň, tak proč jdeš ty? Pro uhašení ohýnku je potřeba vrchní velitel? Malý, podle tvých slov vlastně neškodný oheň musí jít uhasit druhý nejsilnější muž ve městě možná i na světě? Jak může ten tvůj malý oheň zabít tolik dobrých vojáků? Možná jsem jenom zemědělec, Sunone, ale nejsem hlupák, tak ho ze mě laskavě přestaň dělat! To o mě máš tak nízké mínění, že mi potřebuješ lhát?“

Sunon si povzdechl. Ani na okamžik neměl v plánu z Varma dělat hlupáka, ale přesně tak to vyznělo. V přítomnosti tohohle šíleného mladíka ztrácel poslední kousky svého tvrdého výcviku i svou obvyklou masku. Z Varma se stal jeho nejbližší přítel, proto když vzhlédl a spatřil, že se mladík opravdu zlobí, sevřelo se mu srdce. Teprve pak promluvil: „Z tebe nelze dělat hlupáka, Varme a ani se o nic takového nepokouším. Nikdo stále válku nevyhlásil, takže není. To, že na mise chodím já má důvod někde úplně jinde.“

„Kde?“ Varm položil jednoduchou otázku, na kterou však pro Sunona bylo těžké odpovědět. Přesto však odpověděl.

„Požádal jsem o účast na všech misích týkajících se Takaty.“

Varm spustil paže podél těla a sedl si na židli naproti Sunonovi.

„Proč?“ zeptal se zmateně. „Proč by ses dobrovolně rozhodl trávit většinu roku mimo domov na misích, kde můžeš kdykoliv zemřít?! To nedává smysl!“

Sunon se mírně usmál: „Teď si protiřečíš. Před chvílí jsi mě nazval druhým nejsilnějším mužem města, jak bych tedy mohl tak jednoduše zemřít?“

„Neuhýbej od tématu! Přišlo mi divné množství času, kdy jsi mimo město, ale ani jednou mě nenapadlo, že ty to tak chceš. Proč? Řekni mi ksakru proč?!“ zvýšil hlas Varm. Pak na Sunona vyvalil oči a spustil tónem pro něj zcela neobvyklým. „Jestli tě otravuju, tak to stačí říct, nemusíš utíkat z města! Vím, že se na tebe lepím každou volnou chvíli, ale nikdy mě nenapadlo –.“

„To stačí, Varme,“skočil mu do řeči Sunon, „posloucháš se vůbec? A poslouchal jsi vůbec mě? S tebou tohle přece nemá nic společného. Kdybych s tebou nechtěl trávit čas, tak bych to jednoduše udělal. Nejsem tak ubohý, abych se ti vyhýbal.“

„Tak proč…?“ tiše zopakoval otázku Varm.

„Někoho hledám a jen někdo ze členů Takaty může vědět, co se s tím člověkem stalo,“ odpověděl se špatně skrývanou bolestí v hlase.

Varm se na něj podíval a plamínky v jeho očích začaly pohasínat. „Rozumím,“ řekl tiše a vstal. Otočil se k Sunonovi zády a přešel ke skříni na druhém konci místnosti.

„Hledám svého bratra, Varme,“ pronesl šeptem Sunon, přesto ho mladík slyšel a překvapeně se otočil.