Koloběh života

2.

Nový školní rok začal a k Vědecké univerzitě města Puris se pomalu scházeli studenti. Někteří se jen tak loudali, ovšem většině se na tvářích odráželo nadšení. Jednalo se o letošní prváky, kteří se těšili na novou školu, učivo a přátele.

Monato čekal na autobusové zastávce a s mírným úsměvem je sledoval. I on nastupoval do prvního ročníku a byl zvědav, co ho na univerzitě čeká. Spolu s Honestou, které nikdo většinou neřekl jinak než Hony, se zapsal na obor Jaderné technologie. Pro něj i jeho kamarádku měl tento obor speciální význam a jeho studium se dalo považovat za jakési naplnění osudu.

Konečně přijel autobus a zastávku zaplnili další studenti. Monato si posunul popruh brašny a vykročil naproti své kamarádce. Pokud by měl pro někoho skočit do ohně, byla by to právě Honesta. Přestože ji znal téměř celý svůj život, stále ho nepřestávala překvapovat. Byla laskavá, inteligentní a spravedlivá, ovšem dokázala taky být tou tvrdá a neústupná. Monato pevně věřil, že se jednou najde někdo, kdo si Hony bude opravdu vážit aniž by si utahoval z její zjizvené tváře.

„Hej! Beleca volá Monata! Co na mě tak zíráš, člověče? Viděli jsme se předevčírem, těžko jsem za dva dny vyrostla,“ smála se na něj Hony.

Monato si ani neuvědomil, že se zahleděl, tak si odkašlal a pokusil se rychle zachránit situaci: „Promiň, já jen, že ti to sluší.“

Honesta pozvedla obočí, ale nijak jeho slova nekomentovala. Myslela si o tom své, ostatně jako vždy. Vykročila pevným krokem ke školní budově. „Tak pojď už! Chci si najít dobré místo k sezení!“

Monato ji s mírným úsměvem dohnal a srovnal s ní krok. Její nadšení bylo nakažlivé, takže se jeho úsměv po pár krocích rozšířil a do budovy vstupoval pěkně zvesela.

Na terase školní budovy stála skupina studentů, kteří pozorovali dav proudící ke vchodu do školy. Kolem předloktí měli uvázaný modrý šátek, který značil, že se jedná o seniory.

„Bylo nás taky tolik?“ zeptal se Boran svých spolužáků.

„Řekl bych, že jo. Ale stejně nebudeme mít na starosti všechny, jen pár se jich dostane do kurzů, leda by byli všichni geniální,“ odpověděl Zeth, hlava seniorů.

„Podívejte! Co se jí asi stalo, chudince?“

Všichni se podívali směrem kterým Boran ukazoval. Jeho prst mířil na Honestu, která vedle Monata sebevědomě kráčela vpřed.

Aisha se zamračila a zeptala se ostatních: „Myslíte, že spolu chodí? Přišli společně i na přijímačky. Ten mladík vypadá docela dobře na to, aby se s ní zahazoval.“

Zeth se na ni otočil s nepříjemným pohledem: „Ani se nedivím, že jsi se nedostala do žádného kurzu, když tě zajímají takové hlouposti. Je to jejich věc, jestli spolu chodí nebo ne, tak se do toho nepleť, varuju tě!“ poslední slova téměř zavrčel.

„Nemůžu za to, že mám slabost pro hezké kluky a nesnáším ošklivé holky,“ hájila se Aisha. „Někdo by jí měl vysvětlit k čemu slouží plastická chirurgie.“

„Neopovažuj se, Aisho! Nehodlám tolerovat ty tvoje výstřelky, jestli se budeš pokoušet o nějaké hlouposti, vyrazím tě z týmu o kdyby se ředitel postavil na hlavu!“ Zeth byl opravdu naštvaný.

„No dobře, dobře. Pochopila jsem.“ Aisha se otočila na patě a krokem srovnatelným s modelkou se vydala pryč z terasy.

„Může mi někdo připomenout proč ji máme v týmu? Ještě oficiálně školní rok ani nezačal a už jí mám plnou prdel!“ Vůdce seniorů nakopl zábradlí tak, až ho rozbolel palec na noze. „Kurva!“ odplivl si vztekle.

„Uklidni se,“ poplácal ho Keram po zádech, „musíme mít v týmu prezidenta školní rady a tím je bohužel ona.“

„Zajímalo by mě, kterej kretén ji vůbec zvolil do rady! Jak někdo takový může studovat na Vědecké univerzitě?“ Zeth se znovu zadíval na přicházející studenty a povzdechl si: „Doufám, že někde mezi nimi není druhá Aisha.“

Kluci se hlasitě rozesmáli, popadli Zetha mezi sebe a vydali se k hlavní hale, kde mělo probíhat přivítání prváků.

„To ten rok dobře začíná,“ postěžoval si Zeth.

„Nech toho mrmlaní, kámo. Určitě si ten rok užijeme. Třeba mezi prvačkama bude nějaká, která tě konečně bude chtít!“ chechtal se Boran.

Zeth jen protočil oči a raději jeho řeči nekomentoval. Nemělo smysl se s ním hádat, protože Boran měl prostě v hlavě akorát zábavu a holky. Vysvětlovat někomu takovému, že to vy o žádnou nestojíte je totéž jako házet hrách na stěnu a vůdce seniorů to moc dobře věděl.

 Vešli bočním vchodem do haly a seřadili se v rohu místnosti. Čas na jejich výstup nastane až po ředitelově proslovu. Zeth přelétl osazenstvo pohledem a nemohl si pomoct, aby se o trochu déle nezastavil na mladíkovi, který doprovázel znetvořenou dívku, kterou sledovali z terasy. Musel uznat, že Aisha měla pravdu, opravdu byl pohledný.