Koloběh života

14.

Monato si z celého srdce přál, aby cesta uběhla rychle a především v tichosti, ale zůstalo jen u zbožného přání, protože už po pár krocích se Zeth snažil  rozpoutat hovor.

„Co je s okny?“

Monato se v duchu rozloučil s tichem a odpověděl: „V horním patře nefungují zámky a některé panty už nedrží. Nemůžou ty místnosti používat a s každým větrem mají okna dokořán.“

Zeth se zamračil: „To je špatné. Ty to umíš opravit?“

„Jistě, jinak bych to tetě Soi ani nenabízel,“ zašklebil se sebejistě Monato.

„Pomůžu ti,“ vyhrkl Zeth, ale Monato ho okamžitě rázně odmítl: „Ne! Nepotřebuji ničí pomoc a už vůbec ne tvoji!“

V duchu se peskoval, že nemusel být tak tvrdý, ale bylo to nezbytné. Potřeboval si od Zetha držet odstup.

Na malou chvíli se zdálo, že vedoucího seniora usadil a zbytek cesty proběhne v tichosti, ovšem Zeth se rozhodl využít toho, že s Monatem konečně mohl mluvit o samotě.

„Už delší dobu přemýšlím, co jsem ti udělal,“ promluvil tiše, „od začátku se ke mně chováš, jako kdybys mě nenáviděl. Nepamatuji se, že bych tě potkal někdy dřív a od zahájení školního roku si nejsem vědom toho, že bych ti dal důvod se takhle ke mně chovat. Se všemi se bavíš normálně, vtipkuješ s ostatními seniory, ale mě buď přehlížíš nebo mi odsekneš. Když se takhle chováš, tak se cítím jako vyvrhel.“

Monato se zastavil a na mysl mu vytanula vzpomínka o kterou rozhodně nestál.

„Sunone, co se děje? Když se takhle chováš, tak se cítím jako vyvrhel. Jako kdyby se nic nezměnilo,“ mračil se na něj Varm.

„Promiň,“ pokusil se o úsměv, „mám jen spoustu starostí s nadcházející výpravou.“

Monato rychle vypudil minulost z hlavy a otočil se na Zetha. Zdálo se, že seniora jeho chování opravdu trápí. Nemohl se mu divit, ale opravdu měl strach. Spíše sám ze sebe, než ze Zetha.

„Já… BACHA!“ vykřikl náhle a rychle strhl seniora k sobě. O vteřinu později na zem dopadla těžká cihla.

Monato si oddechl. Kdyby se cihlu nepokusil zbrzdit proudem vzduchu, tak by Zetha nestihl strhnout a s největší pravděpodobností by bylo po něm.

„No do háje! Řekl bych, že ti dlužím život,“ usmíval se Zeth. Monato se na něj podíval a odskočil, když si všiml, že seniora stále drží za ruku. Rychle si vrazil ruce do kapes a vydal se ke škole.

„Není to tak, že bych tě nenáviděl, jen nemám důvod se s tebou bavit,“ vysvětlil za chůze. Zoufale si přál, aby se v tom Zeth už nevrtal. A taky se chtěl zbavit toho příšerného pocitu který měl, když se pustil seniorovy ruky. Jako kdyby mu chybělo teplo, které ze Zethovy dlaně sálalo. Zatřásl hlavou a přidal do kroku.

„Nemáš důvod, jo? Tak to ti nějaký budu muset dát.“

Monato se zděšeně podíval na Zetha a poznal, že mladý muž to myslí smrtelně vážně.

Ksakru, do čeho ses to zas zamotal, ty debile! pomyslel si nešťastně.

Naštěstí už byli u školy a jejich konverzace nemohla dál pokračovat. Zeth mu zamával na rozloučenou a Monato se zmohl jen na kývnutí hlavou. Neměl v plánu ustoupit ze svého postoje ani o malý kousíček, přestože si uvědomoval, že teď už to nebude mít tak jednoduché.

„Tys přišel se Zethem?“ vypálila na něj Honesta, aniž by ho alespoň pozdravila.

„Bohužel“, přikývl nešťastně Monato.

„Bohužel? Ty jsi prostě marný,“ povzdechla si Hony a táhla Monata ke škole.

„Možná by sis měl pořídit brýle, protože Zeth byl evidentně rád, že s tebou byl. Copak to nevidíš?“ napomínala ho cestou.

Monato se nechal peskovat a snažil se ignorovat všechny myšlenky, které se mu honily hlavou.

Možná to jen vidět nechci, Hony. Je to tak lepší. Pro oba.