Koloběh života

53.

Zeth se posadil do křesla vedle postele a stále mlčel. Popravdě se obával promluvit, aby na něm Monato nepoznal, že není ve své kůži. Těch informací na něj přece jen bylo moc a potřeboval alespoň malou chvíli na jejich vstřebání. Naštěstí se nad jeho mlčením Monato nepozastavoval, zřejmě se domníval, že je stále v šoku z Aiina chování.

Honesta se soustředěně dívala na Monata a nemohla si pomoct a nahlas se uchechtla: „Doma máš ve většině případů totální bordel, ale věci si do batohu balíš s naprostou precizností. Proč nemáš stejný pořádek i doma?“

Monato se narovnal a podíval se na dívku jako na blázna: „Bordel je to pouze pro tebe, já vím přesně kde co mám. A je to můj byt, takže všem okolo je hovno do toho, jak to tam vypadá. Kdybys měla aspoň trochu chlapského myšlení, tak bys věděla, že když si ty věci do batohu pečlivě uložíš, tak se jich tam logicky vleze mnohem více. Máš pocit, že chci táhnout batoh pro sebe a pro Ai zvlášť? Podívej se na Zetha,“ ukázal na mladíka v křesle, který se na něj překvapeně podíval, „neví, kam jedeme, přesto přišel pouze s batohem. Ty to víš a stejně vždycky táhneš ohromný kufr, aby sis nakonec půjčovala tričko na spaní ode mě.“

Dívka se zašklebila a vyplázla na Monata jazyk: „Proč bych si pečlivě balila kufr nebo batoh, když mám tebe. Vždycky mi ho přece vezmeš.“

Monato nad jejím prohlášením pouze zakroutil hlavou a otočil se na Zetha: „Máš všechno? Ne, že bych tě chtěl strašit, ale tam, kde budeme není na každém kroku obchod.“  

Zeth se zamyšleně podíval na batoh položený u nohou a pak se na Monata usmál: „Řekl bych, že mám sbaleno všechno tak na týden mimo město. A o jídlo nemám obavy, dokážu vykouzlit oběd i z minima.“

Tentokrát to byl Monato komu se ve tváři objevil překvapený výraz, který však vzápětí přebil triumfální úšklebek se kterým se otočil na Honestu: „Vidíš? Ode dneška asi s sebou budu raději brát Zetha. Nemusím tahat těžký kufr a ani neumřu hlady.“

Honesta ho chvíli naštvaně propalovala pohledem a pak se sladce usmála: „Ještě neříkej hop, třeba tě Zeth někde nechá pojít hlady a pak nastane konečně mír a klid.“

„Naivko,“ odvětil Monato, „na mé místo by okamžitě stála fronta dalších, kteří by ti znepříjemňovali život. Mimo to, věřím, že Zeth není tak krutý jako ty.“

„Může mi někdo říct, jak jsem se dostal do vašeho rozhovoru?“ ozval se nečekaně Zeth a těkal pohledem mezi oběma juniory.

Honesta s Monatem se na něj podívali a pak, k jeho údivu, jednohlasně pronesli: „Zvykej si.“

Zeth nejprve chtěl něco namítnout, ale nakonec to vzdal. Vlastně mu ani nevadilo, že si jeho jméno přehazují jak horký brambor, popravdě se docela bavil.

„Proč jsi vlastně přišla? Na omluvu to rozhodně nevypadá,“ zeptal se Monato a Honesta lehce zčervenala. Sáhla do kabelky a vytáhla nějakou knihu. Přešla k Monatovi a vrazila mu ji do ruky.
„Tohle si přečti.“

Monato se podíval na název a znechuceně se zašklebil: „Cesta do hloubi srdce? Brr. Vypadám na to, že čtu dívčí romány? Na takové blbosti nemám čas ani náladu.“ Snažil se jí knihu vrátit, ale Honesta mu hbitě uhnula.

„Tuhle si prostě přečteš. Můžu tě ujistit, že to má s dívčím románem společného asi tolik, co ty se sporákem. A vzhledem ke tvé rychlosti čtení, to máš akorát na cestu vlakem. Nebo bych se taky mohla stavit k tobě a uklidit, co ty na to?“ usmívala se Honesta.

Monato vztekle narval knihu do batohu a polohlasně u toho nadával. Pak se otočil na Honestu a rozčílil se ještě více, když spatřil její spokojený výraz.

„Nechceš se třeba vdát a rozčilovat někoho jiného?“ otázal se jí se zamračeným výrazem Monato.

Dívka vypadala, že nad jeho slovy vážně přemýšlí, ale následně zakroutila hlavou: „Myslím, že ne. Nikoho jiného nemůžu tak pěkně štvát jako tebe. No nic, knihu jsem ti dala, rozčílit jsem tě taky dokázala, tak můžu jít. Mějte se, kluci!“ Zamávala jim a odešla.

Zeth se podíval na Monata a zvažoval, zda má mít odvahu vůbec promluvit. Rozhodl se, že ještě chvíli bude raději mlčet a počká, až se Monato pořádně uklidní.
Monato si však pouze povzdechl a pozapínal batoh.

„Už jsi dojedla, Ai?“ zavolal na dívku u stolu, která se zaujetím sledovala pohádku na jeho telefonu. Jakmile ho uslyšela, okamžitě se zvedla a odešla do koupelny. Monato jí na postel připravil oblečení a schoval si telefon do kapsy.

„Prosím tě, až vyleze, ať se obleče. Skočím do kanclu pro papíry a můžeme vyrazit,“ otočil se s mírným úsměvem na Zetha a vyšel z pokoje.

Cestou do Propenovy kanceláře si uvědomil, že vlastně pokaždé, co se dnes na Zetha podíval, tak se usmál. Přišlo mu to zábavné za situace, kdy se poslední roky usmíval pouze v Centru nebo na Hony.

Kancelář byla již prázdná, tak pouze popadl papíry ze stolu a vydal se zpět do Aiina pokoje,
kde zůstal stát mezi dveřmi a pozoroval, jak Zeth zavazuje Ai tkaničky.

„Vidíš? Když to uděláš takhle, tak se ti už nebudou rozvazovat,“ vysvětloval senior a Ai ho se zaujetím poslouchala. „Tak a je to.“

Dívka seskočila z postele a se smíchem se rozběhla k Monatovi, čímž na něj upozornila Zetha.

„Podívej! Zeth mi udělal krásné mašličky!“

„To je super,“ pohladil ji po vlasech Monato, ale díval se na Zetha. Senior ho jednoduše nepřestával udivovat.

„Je nejvyšší čas vyrazit,“ řekl nakonec a přešel k batohu, do kterého pečlivě schoval papíry, které přinesl z kanceláře.

Zeth byl zvědav, jak Monato vymyslel jejich cestování, když Ai má hrůzu z aut. Dívka zřejmě věděla, co má dělat, protože Monatovi přinesla sluchátka a něco, co připomínalo masku na oči. Mladík si od ní věci přebral a dřepl si před ni.

„Tak kterou tam dáme?“ zeptal se dívky a vytáhl z kapsy telefon.

„O Rongovi! Ta se mi nejvíce líbí!“ odpověděla nadšeně Ai.

„Jak je libo. Hned za Rongem je o generálu Li,“ řekl Monato a schoval telefon zpět do kalhot.

Vzal masku a nasadil ji dívce na oči a k Zethovu překvapení přidal i dětské sluneční brýle. Pak Ai zakryl uši sluchátky. Dívka byla rázem slepá i hluchá, ale nezdálo se, že by jí to nějak zvlášť vadilo. Zeth konečně pochopil i význam řetízku, který Ai visel u kalhot. Druhý konec si Monato připnul ke svému opasku, čímž si pojistil, aby se mu dívka nikde neztratila.

„Jdeme?“ zeptal se a Zeth jen přikývl.

Oba mladíci popadli své batohy a konečně se vydali na cestu.