Koloběh života

18.

Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy s klukama někam vyrazil, přesto necítil to obvyklé nadšení. Netušil totiž, co má od jejich výletu očekávat, přitom to byl právě jeho nápad. Zeth se na sebe mračil do zrcadla a snažil se vymyslet alespoň nějaký plán.

Pojedou do Zihly, vedlejšího města, aby navštívili klub Gin, jediný nefalšovaný taneční klub široko daleko. Důvod byl jasný. Najít někoho, kdo by reprezentoval jejich školu v taneční soutěži. Jenomže Zeth si neuměl představit, jak vlastně toho někoho přimět ke spolupráci. Neměl vlastně co nabídnout.

„Kruci,“ zanadával nahlas, když se na jeho tváři objevila kapka krve. Rychle ji setřel a dál se holil, zatímco pokračoval v monologu, který svou nadávkou začal: „Jsem debil. Prostě totální trotl. Vůbec jsem to nedomyslel. Já sám tanci vůbec nerozumím, Boran bude určitě hledat nějakou holku ochotnou ho alespoň na chvíli poslouchat, takže to celé bude stát na Keramovi. Fajn, i když někoho najdeme, tak jak ho ksakru přesvědčíme, aby soutěžil? Škola za výhru nabízí akorát medaili a účast na školním projektu. To fakt někoho nadchne.“

Opláchl si obličej a s mrmláním opustil koupelnu. Zatímco se oblékal, jeho myšlenky zalétly od taneční soutěže k hnědovlasému mladíkovi. Monato mu za žádných okolností nedal spát. Nechápal jeho chování, které vůči němu měl, ale co víc, nedokázal pochopit sám sebe. Ano, jako vedoucí senior si musel všímat svých studentů, pomáhat jim s problémy a dbát na jejich zdraví, ale u Monata to bylo jiné. Doopravdy ho zajímalo, proč působí neustále unaveným dojmem a má zraněné zápěstí. Rád by mu pomohl, ale ne jako senior, nýbrž jako jeho přítel.

Uchechtl se. Byl zvědav, jak se Monato bude tvářit v neděli, až se Zeth ráno objeví u paní Soi. To bude ještě zajímavé.

Zkontroloval, jestli má všechno, popadl klíče a vyšel ven, kde už něj čekalo auto. Jakmile se posadil na zadní sedadlo, uvažoval jestli nemá utéct.

„Šlápni na to, Kerame!“ hulákal na místě spolujezdce Boran. „Už ať tam jsme! Určitě tam bude spousta hezkých děvčat a dobré pití a-.“

„Sklapni Borane nebo tě z toho auta vykopnu!“

Zeth si unaveně promnul obličej a zvažoval jestli by sám neměl z auta vyskočit. Možná měl jet raději autobusem.

„Už jsi mluvil s Monatem, Zethe? Viděl jsem ho, když jsem jel tady pro toho žvanila. Zase šel v bundě a s kapucí. Fakt je to divné, “ pohlédl na Zetha přes zpětné zrcátko.

Zeth se nepříjemně ošil, když odpovídal: „No zkusil jsem to. Ale řekněme, že jsem se dozvěděl něco jiného než jsem původně chtěl.“

„A co?“ zeptal se se zjevným zájmem Keram a Zetha bodlo u srdce, přestože netušil proč.

„Napadlo by tě, že Honesta je sirotek? Vyrůstala v Centru pro opuštěné děti,“ tiše odpověděl na Keramovu otázku.

Keram sevřel volant tak pevně, až mu zbělaly klouby a zarytě zíral na cestu. Asi bylo na čase říct pravdu.

„Vím to. Honestiny rodiče zemřeli, když byla ještě malá. Stejně jako Monatův otec. Jeho matka zemřela před pár lety. Na otravu radiací,“ řekl a koutkem oka sledoval reakci svých dvou přátel. Boran se na něj koukal jako na zázrak, zato Zeth se tvářil neutrálně. Jako kdyby se ho to snad ani netýkalo. Tohle chování nebylo normální, ani u Zetha.

Boran začal vyzvídat, kde Keram přišel k takovým informacím a zatímco mu Keram tlumočil vyslechnutý rozhovor, Zeth se vrátil ve vzpomínkách do druhého ročníku, kdy měli exkurzi v nemocnici. Přesněji na izolovaném oddělení, kde trávili poslední okamžiky života lidé s těžkou otravou radiací. Teprve až po Keramově sdělení si uvědomil, že už Monata viděl. Tehdy v nemocnici.

„Účelem téhle návštěvy není vás znechutit nebo odradit od studia, ale ukázat vám, co vše může výzkum Jaderných technologií způsobit. Výzkum paní Rid patří mezi jeden z nejdůležitějších v ústavu. Za své objevy však zaplatila vysokou cenu. Nyní jí zbývá pouze pár dnů života. Paní Rid svolila s touto exkurzí, abyste vy, budoucí generace vědců viděli na vlastní oči následky přílišného působení radiace.“

Zethovi se zvedal žaludek. Ani ne tak ze stavu ve kterém ta žena byla, jako spíš z faktu, že ji ukazují jako nějaké zvířátko v kleci.

U ženiny postele stal klučina v ochranném obleku. I přes masku bylo vidět, že je nesmírně bledý. Zeth pochopil, že se jedná o syna a v krku se mu usadil knedlík.

Když vstoupili, mladík se na ně vyděšeně podíval, ale matka ho uklidňovala: „To je v pořádku, Monato. Jsou to studenti. Musí vidět, co je čeká, když budou neopatrní. Měl bys jít. Přines mi pak ukázat medaili. Určitě vyhrajete.“

Jeho přátelé vepředu o něčem stále diskutovali, ale Zeth nevnímal jejich slova. Promluvil a bylo mu jedno, že jim nevhodně skočil do řeči: „Pamatujete na návštěvu nemocnice ve druháku? Viděli jsme ji, jeho matku. Dokonce byl zrovna u ní, když jsme přišli.“

V autě nastalo hrobové ticho. Tenkrát se jich návštěva nemocnice hodně dotkla. Bylo to snad ještě horší než návštěva masových hrobů, kterou absolvovali na střední škole. Byl to zážitek, který se jim vryl hluboko do srdce a teď zjistili, že syn ženy, kterou viděli umírat, je jejich studentem.