Koloběh života

103.

Honestu nijak nepřekvapilo, když viděla Monata přicházet společně se Zethem, ovšem na první pohled poznala, že se něco změnilo. Oba se tvářili neobvykle vážně a co víc, nemluvili spolu. Největším šokem však pro dívku bylo Zethovo oblečení. Kromě trička, které bylo Monatovo, byl oblečen úplně stejně jako v sobotu. To muselo znamenat jediné. Od soboty nebyl doma. Okamžitě své zjištění sdělila Keramovi, který jen se smíchem zakroutil hlavou.

„To není k smíchu! Potřebuju informace, chápeš?“ obořila se na něj dívka.

„Já se nesměju,“ bránil se mladík, ale Hony ho nevnímala a pokračovala: „Pochybuju, že se mi podaří z Monata něco dostat, takže to budeš muset zkusit ty se Zethem.“

„Zbláznila ses?“

„Ne, proč? Jste nejlepší kamarádi, určitě ti něco řekne,“ pronesla klidně Honesta.

„To jste vy s Monatem taky, tak proč mám zjišťovat, co se mezi nimi děje, já?“ ohradil se Keram.

„Víš, jaký je Monato a tajemství. Dostat z něj alespoň jedno slovo je téměř nemožné.“

„Aha, a ty si jako myslíš, že já toho že Zetha dostanu víc?“

„Neřekla jsem, že to s Monem nezkusím, tak co se vztekáš,“ odbila ho dívka a vydala se naproti přicházející dvojici. Keram ji chvíli s nevěřícným výrazem sledoval, pak si povzdechl a také se k nim rozešel. 

Keram se Zethem měli výuku v budově A, zatímco prváci byli v budově D. Přestože byl každý na jiném konci školy, jejich myšlenky byly na stejném místě. Zeth i Monato si v mysli přehrávali jejich ranní rozhovor.

„Víš, že jsi nemusel zůstávat. Jsem zvyklý se o sebe postarat,“ řekl vážně Monato, zatímco Zeth chystal další várku nechutného čaje, který však opravdu pomáhal.

„Nepochybuji o tom, že se o sebe postaráš. Jsi tak vychovaný, jenomže někdy to nestačí. Občas se musíš spolehnout i na druhé,“ odvětil senior a přidával do hrnce koření.

„Ale tys kvůli mně nešel domů,“ namítl Monato.

„A tobě to vadí?“

„Vadí mi, že jsem tě připravil o tvůj volný čas. Mohl jsi místo vaření dělat cokoliv jiného.“

Zeth byl potichu. Přeléval hotový čaj přes cedník do termosky a dával si přitom pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar.

„Dělat něco jiného? Co myslíš, že ve svém volném čase dělám?“ posadil se Zeth s kávou proti Monatovi.

Monato se cítil trapně, protože o Zethově životě nevěděl téměř nic.

„To netuším, ale jistě se jedná o zábavnější činnost, než je příprava čaje.“

„Monato, pamatuješ si, cos mi řekl, když jsme šli z kulturáku?“ zeptal se senior a mladík se zatvářil zmateně.

„Pamatuju si, co jsem říkal, ale netuším, na co přesně narážíš,“ odvětil upřímně.

„Řekl jsi, že se mnou rád trávíš čas. Já s tebou taky. Doma se buď učím nebo si čtu. Občas zapnu televizi. Opravdu si myslíš, že jsem o něco přišel? Celý život jsem sledoval jak se o sebe rodiče vzájemně starali a dělali to naprosto automaticky. Považuji za samozřejmost, že ti pomůžu, když ti není dobře a udělám to rád. Možná to bude znít hloupě, ale mám radost, že jsem mohl zůstat. Neumím si totiž představit, že bych se jen tak sebral, šel domů a tebe tady nechal s horečkou, aniž bych se zajímal o to, jak ti je.“