Koloběh života

47.

Věděl o něm od chvíle, kdy opustil sídlo Nejvyššího. Neviděn, neslyšen, plížil se za ním jako stín a nebýt Sunonova perfektního výcviku, rozhodně by nebyl odhalen. Velitel nevěděl, zda se má Varmovu počínání smát nebo plakat nad jeho tvrdohlavostí, ale určitě chtěl vědět, proč ho Varm tak usilovně pronásleduje. Znal každou uličku ve městě, takže nebylo tak těžké dovést Varma tam, kam potřeboval. Jakmile byl mladík na místě, vystoupil ze stínu a postavil se za něj.

„Proč mě sleduješ?“ použil přísný tón, ale na Varma tohle neplatilo.

„Proč se mi vyhýbáš?“ oplatil mu otázku otázkou a stále zůstával k Sunonovi otočený zády.

„Viděl jsi mě, před chvílí jsme se vrátili. Kdy jsem se ti stihl vyhnout, hm? Stále jsi mi nevysvětlil, proč mě sleduješ,“ odvětil klidně Sunon, ale uvnitř něj to vřelo. Věděl, že se Varm vrátí k jejich poslednímu rozhovoru a toho se obával. Nebyl si jist, zda má natolik pevnou vůli, aby mu znovu odporoval, protože v mladíkově přítomnosti ztrácel každý kousek racionálního myšlení.

„Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku,“ odpověděl Varm a konečně se otočil, „kdyby ses mi nevyhýbal, tak proč bys nešel na svůj obvyklý čaj?“

Sunon si ho nějakou dobu prohlížel ve snaze nalézt jakoukoliv známku lži nebo přetvářky nebo cokoliv jiného, co by mu dalo do ruky zbraň, kterou by mohl použít na svou obranu. Na obranu svého srdce, které chtělo pravý opak toho, co Sunonovi našeptával rozum. Jenomže nic takového nenašel, právě naopak. Varm se na něj díval zpříma, ale už to nebyl ten pohled plný energie a nadšení, který u něj znal. V jeho očích se odrážel smutek a strach a Sunon přemýšlel, zda je na vině on. Ranil Varma svým chováním? Ale nebylo to přesně to, o co usiloval?

„Umíš si představit, že bych se takhle procházel po městě?“ pousmál se na Varma.

Teprve po těchto slovech si ho mladík pořádně prohlédl a nervózně se poškrábal na hlavě: „To asi ne. Vypadáš jako nájemný vrah.“

Ve špinavém černém plášti, pod kterým byly vidět nejrůznější zbraně, rozhodně vypadal jako vrah. A také jím byl.

„Měl jsem namířeno domů, Varme,“ vysvětlil Sunon a žaludek se mu stáhl, když se na Varmově tváři objevil úsměv.

„Aha, tohle mě nenapadlo. Chtěl jsem si s tebou promluvit, tak jsem spěchal a moc nepřemýšlel,“ zatvářil se provinile Varm.

„Varme- “ začal Sunon, ale mladík ho přerušil.

„Ne, Sunone. Vím přesně, co mi chceš říct, ale nezajímá mě to,“ pronesl Varm vážně.

„Moc dobře vím, kdo jsi, jaký jsi a čeho jsi schopný a je mi to jedno, protože ať už řekneš cokoliv, pro mě se nic nemění. Pořád tě-“

„To stačí. Pojď se mnou,“ přerušil ho Sunon a vydal se směrem, kterým původně šel. Varm ho mlčky s překvapeným výrazem následoval a zanedlouho se zastavili před menším, moderně vypadajícím domem.

„Tak tady bydlíš?“ vydechl Varm.

„Dalo by se to tak nazvat,“ odvětil Sunon a otevřel dveře. Zatímco si svlékal plášť a odepínal zbraně z opasku, aby je uložil do trezoru, Varm se nevěřícně rozhlížel po velké místnosti. Sunon předpokládal, že velkou část vybavení mladík vidí poprvé. Vysoce postavení dostávali nejnovější a nejmodernější vybavení, které běžní obyvatelé nikdy neviděli a většinou ani nevěděli, že něco takového existuje.

„K čemu to všechno je?“ zeptal se zvědavě Varm a Sunon se pousmál: „Velkou část těch věcí jsem nikdy nepoužil, takže vlastně ani nevím.“

„Tak jsem to nemyslel. Zajímá mě, k čemu je to, že tě tím zásobují?“ upřesnil mladík svou otázku.

Velitel k němu stál otočený zády, připravoval bylinky do čaje a s odpovědí příliš nespěchal. Na druhou stranu si uvědomoval, že Varm na ni čeká, tak promluvil: „Měla by to být odměna a způsob, jak poukázat na rozdíly mezi námi a obyčejnými občany.“

„Tak proč ty věci nepoužíváš?“

Sunon se otočil, opřel se zády o linku a založil si ruce na hrudi, načež položil Varmovi na první pohled nesmyslnou otázku: „Varme, víš kolik mi je let?“

Mladík na něj vyděšeně pohlédl, ale pak se jeho pohled změnil na nervózní. Když odpovídal, hlas mu se mu trochu třásl: „No, nevím, ale řekl bych, že nebudeš o moc starší než já.“

„Na to jsi přišel jak?“ zasmál se velitel.

„Tak nevypadáš, že by ti bylo víc než třicet,“ pokrčil rameny Varm a tvářil se dotčeně, když se Sunon rozesmál ještě více.

„Čemu se směješ? To jako, že jsem se netrefil? A co to vlastně má společného s mojí původní otázkou?“ Varm zněl značně podrážděně.

„Víš, proč ty věci nepoužívám? Protože já si pamatuji dobu, kdy jsme žili bez všech těchhle blbostí. V domácnostech nebyly rozdíly mezi horním a dolním městem, nebyly žádné čipy a identifikace, žádné zákony hlídající každý krok obyvatel města, takže tyhle věci, jednoduše nepotřebuju,“ odvětil Sunon a otočil se zpět k lince.

„Proč jsi mě venku přerušil?“

Sunon mlčel. Co by na to měl vlastně říct? Že není dobré, aby si s ním Varma někdo spojoval? Že nechce slyšet, co mu chce říct, protože má obavy, že ho nedokáže znovu poslat pryč? Není to totéž, jako kdyby přiznal, že mu na Varmovi záleží víc než na komkoliv jiném? Že ho miluje?

„Mlčíš? To je tak těžké mi odpovědět? Nebo je to proto, že nelžeš? Pokud bys mě chtěl odehnat, musel bys lhát a to nechceš, že ano? Ty totiž moc dobře víš, že se nevzdám. Vzdal bych se, kdybych věděl, že ke mně opravdu nic necítíš, ale to není pravda, že? Nebo se dokážeš otočit a říct mi, že tě vůbec nezajímám? Že mě nemáš rád?“ Varm mluvil s naprostou jistotou a Sunon byl naštvaný sám na sebe. To on si nedokázal dát pozor a neprojevit náklonnost! A pokud se Varmovi něco stane, bude to jen jeho vina!

„Sunone, mluv se mnou!“

Opatrně, s obavami se otočil a pohlédl na sebejistého Varma, který netrpělivě čekal na nějaký jeho projev.

Zhluboka se nadechl a pak řekl pravděpodobně tu největší a zároveň nejmenší lež svého života. „Ne, nemám tě rád, Varme.“

,Nemám tě rád, protože tě miluju. A ani nedokážu říct, kdy k tomu vlastně došlo.‘

„Vím, že mě nemáš rád, i když popravdě jsem nečekal, že bys to takhle dokázal říct. Zároveň mi to jasně dokázalo, jak moc se mě snažíš odehnat. Jaký tam máš další důvod?“ posměšně se ušklíbl Varm, jako kdyby vůbec neslyšel, co velitel řekl. A Sunon na něj nevěřícně zíral a snad poprvé v životě neměl slov.

„Zase mlčíš?“

Varm si povzdechl a pomalými kroky se přibližoval k Sunonovi, který ke svému zděšení neměl kam couvnout. Srdce mu splašeně tlouklo a žádná z pouček, které se na akademii naučil, ho na podrobnou situaci nedokázala připravit. Varm došel těsně k němu a rukama se opřel o linku za Sunonem, čímž ho vlastně uvěznil a nedovolil mu utéct. Byl téměř stejně vysoký jako velitel, což Sunonovi momentálně vůbec nevyhovovalo, protože Varmův obličej byl příliš blízko. Stačilo jen malý kousek a…

Monato otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Byl v kuchyni. Usnul u stolu, zatímco čekal až se zavaří voda na kávu a instantní polévku, kterou si připravil do misky. Povzdechl si a přešel k lince, aby zjistil, že voda v konvici je už studená. Znovu ji zapnul a opřel se o linku. Když zavřel oči, znovu se mu vybavil jeho sen. Až na ten nepatrný rozdíl, že muže, který před ním v jeho vzpomínce stál, nahradil někdo jiný. Někdo tak stejný jako Varm a zároveň tolik rozdílný. Někdo jako… Zeth.
Varná konvice cvakla a Monato otevřel oči, ale pocity ze snu v něm přetrvávaly, přestože obraz zmizel.