Koloběh života

57.

Monato s podobným scénářem počítal, protože vesměs všichni vojáci, kteří se střídají na kontrole vlaku ho znají. Dříve je děsilo jméno Monatova strýce, ale dnes je děsí sám Monato. Už když se mu v hlavě zrodil plán na společný výlet se Zethem, věděl, že se bude muset s touhle situací poprat. Mohl mlčet a jednoduše dělat, jako kdyby se nic zajímavého nestalo, protože Zeth se určitě nebude vyptávat. Jenomže Monatův strýc byl natolik významný, že kdyby se senior rozhodl, zjistil by o něm první poslední během pár minut. Stačilo zadat do vyhledávače jméno Rid a bylo to. Monato to věděl a považoval víceméně za zázrak, že to ještě nikdo z jeho spolužáků neudělal. Přišlo mu hloupé, aby si Zeth zjišťoval informace, které lidé kolem Monata běžně mají. Měl před Zethem spoustu tajemství a zrovna tohle tajit nutně nemusel.

Chvíli seniora sledoval a bavil se jeho výrazem, který jasně dával najevo, že to uvnitř něj vře a jen silou vůle se drží zpátky a na nic se neptá. Nakonec se nad ním smiloval a zeptal se: „Tobě opravdu jméno Rid nic neříká?“

Zeth se na něj překvapeně podíval a zavrtěl hlavou: „Ne, nejsem si vědom toho, že bych to jméno slyšel dřív než jsi přišel do školy.“

„A zprávy asi taky zrovna často nesleduješ, co?“ uchechtl se a pokračoval: „Můj strýc, Moren Rid, je celkem známá osoba.“

„To asi nebude jen tak obyčejná známá osoba, že? Ten kluk se tvářil, jako kdyby před sebou měl smrtku,“ odvětil nedůvěřivě Zeth.

,Kdybys jen tušil, že jeho výraz neměl nic společného se strýcem, asi bys nebyl tak v klidu,‘ pomyslel si Monato, ale nahlas to neřekl. Místo toho pronesl: „Strýc je bývalý velitel speciálních jednotek a momentálně je zástupcem velitele všech tajných vládních složek.“

S úsměvem sledoval Zethův výraz a držel se, aby se hlasitě nerozesmál. Senior se tvářil, jako kdyby před ním seděl sám prezident a jeho tvář několikrát změnila barvu.

„Měl bys vědět, že s Morenem nevycházím a pokud je to možné, velmi rád se vyhnu jakémukoliv setkání s ním. Nemám potřebu se ohánět jeho jménem a nějak se zvýhodňovat. Vlastně, kromě povolení, které mi od mala vydávají automaticky, jsem naši příbuznost využil až teď u Ai. To, že je můj strýc není nic, s čím bych se chtěl chlubit,“ dodal na vysvětlenou Monato.

„S tím klukem jsi ale mluvil, jako kdyby byl nějaký tvůj podřízený. Na chvíli to vypadalo, že si to i užíváš,“ argumentoval zamračeně senior.

„Ať se mi to líbí nebo ne, Zethe, stále jsem Morenův synovec a musím se před jeho podřízenými podle toho taky chovat. A ano, zrovna u tohohle kluka, jsem si to užíval. Znám všechny členy stráže, kteří hlídají vlak, ale jeho rozhodně nemám rád. Je to člověk, který se přes kontakty dostal ke specialistům, ale jeho vinou zařvala na misi celá skupina. Byl degradován, přesto se k ostatním členům stráže chová jako ke kusům hadru. Pro jeho smůlu, se mě pokusil vyprovodit z areálu hraniční stráže, kam mě strýc poslal s nějakými papíry. Je natolik hloupý a drzý, že si myslel, že si své jméno vymýšlím. Myslím, že na ten zlomený nos určitě dlouho nezapomene,“ řekl Monato s pohledem upřeným na měnící se krajinu.

„Tys mu zlomil nos?“ Zeth vypadal, že se o něj pokouší infarkt.

„A? Slušně jsem se představil a požádal o povolení ke vstupu do budovy. Byl to on, kdo vyběhl z vrátnice a pokusil se mě zpacifikovat jako nějakého narušitele, přestože jsem měl na krku identifikační visačku. Dostal co si zasloužil a to jsem byl docela mírný, taky jsem ho mohl nahlásit veliteli a už by si u vlády ani armády neškrtnul. Vadí ti to?“ optal se Zetha a konečně se na něj podíval.

„Jsi opravdu jedno velké překvapení, Monato. Myslím, že teď už tvoje výhrůžky budu brát vážně, mám svůj frňák docela rád,“ odvětil Zeth a pak na Monata překvapeně vytřeštil oči. „Tak proto jsi byl tak rychlý, když jsem tě potkal v Zihle! A já celou dobu přemýšlel, jaký kurz sebeobrany jsi absolvoval a on to má na svědomí tvůj strýc!“

Monato se musel zasmát: „Pár věcí mě strýc jako dítě naučil, ale s Honestou jsme se několik let učili bojová umění, takže většinu znalostí mám odtamtud. Copak jsi si nepročítal naše profesní složky? Je to tam napsané.“

„Asi jsem tomu nevěnoval pozornost, zajímám se o studijní výsledky, ne o volnočasové aktivity svých studentů,“ zamračil se Zeth. „Honesta se umí bránit tak jako ty? Asi bych ji nechtěl naštvat.“

„To ani nechtěj, věř mi, vím o čem mluvím,“ usmál se Monato.

Chvíli bylo ticho, než se Zeth odhodlal k další otázce, která ho pálila na jazyku: „O čem to mluvil v souvislosti s Ai?“

„Opravdu to musíš vědět?“ povzdechl si Monato a zadíval se na stále spící dívku.

„Nemusíš mi to říkat pokud nechceš, jen mě to zajímalo,“ odvětil rychle senior a pokusil se o úsměv.

„Jsem jejím poručníkem,“ pronesl tiše junior a vyhnul se pohledu na Zetha.

„Tohle jsi myslel tím, že jsi použil své jméno u Ai?“ chtěl se ujistit Zeth, který už ani nebyl překvapený.

„Hm,“ zahuhlal Monato.

„Promiň, nechtěl jsem vyzvídat. Příště mě rovnou prašť,“ snažil se Monatovi zvednout náladu Zeth.

Monato se na něj pousmál: „Dřív nebo později bys to stejně zjistil, nejedná se o tajemství. Jen,“ znovu se podíval na Ai, „jen doufám, že ji to jméno dostatečně ochrání. Je příliš malá na to, aby ji tahali po soudech a vyslýchali.“

„Když jsem viděl reakci toho kluka, tak myslím, že neexistuje šance na to, aby z něj neměli strach i ostatní,“ snažil se ho uklidnit Zeth.

Monato jen s úsměvem zavrtěl hlavou, nasadil si kapuci a zavřel oči. Nenásilně tak ukončil rozhovor, který mu přestával být příjemný. Nelíbilo se mu, že jeho dosavadní chování v Zethovi vyvolává dojem toho, že je dobrý člověk. Měl by ho od sebe odhánět, jenomže to doopravdy nechtěl a proto to taky nedokázal.