Koloběh života

72.

Věnováno SethHor Děkuji za zpříjemnění večera a fajn pokec ☺️

„Co se děje, že sis vzpomněl jak se používá telefon,“ zasmál se hlas na druhém konci a Monato si povzdechl.

„Za dva týdny odjíždím na misi,“ jednoduše oznámil Normovi. Slyšel, jak se strýc několikrát zhluboka nadechl než znovu promluvil.

„Na jak dlouho?“

„Netuším, strýčku.“

„Vrátíš se?“

„To není jisté. Moc nadějí na návrat nevidím,“ sám sobě zněl spíše jako robot, když ta slova pronesl. První člověk, kterému byl nucen ublížit. Ve své podstatě, Norm byl tou nejtěžší částí. Ostatním prostě nic neřekne.

„Bojíš se, Monato?“

Bojí se? Čeho by se měl bát, vždyť pro něj smrt přece nic neznamená. Zase se znovu narodí a bude žít další život, jenomže nechtěl. Nechtěl se vzdát života, který má teď.

„Jo, bojím. Mám strach, že mě čeká posledních čtrnáct dní, které můžu strávit se svými přáteli.“

„A Zeth?“ zeptal se Norm.

„Co s ním?“ Monato nechápal, nebo spíš nechtěl chápat otázku.

„Už jsi se zamyslel nad mými slovy?“

Chtěl Normovi odseknout, ale vzdal to. Jeho strýc to s ním vždy myslel dobře a nikdy se k němu neotočil zády. Nemohl si na něm vylévat svůj vztek.

„Zamyslel, dokonce jsem dospěl i k rozhodnutí, ale to je teď už jedno,“ uchechtl se nevesele.

„Myslíš, že to je jedno? Kde je Monato, který by se ke svému cíli za každou cenu probojoval? Nikdy jsi necouval, tak proč se teď vzdáváš? To jsi si tak jistý, že se z té mise nevrátíš?“

Monato se zarazil. Opravdu se jen tak vzdal? Je si jistý, že se nevrátí? Začal se ho zmocňovat vztek.

„Jedna jednotka úplně zmizela, čtyři jednotky utrpěly velké ztráty a selhaly. V té zmizelé jednotce byl člověk se stejným výcvikem jako já. Máš dojem, že máme vysoké šance, strýčku? Opravdu si myslíš, že se nechci vrátit? Že chci umřít? Víš, že ze smrti nemám strach, ale taky se jí nehodlám jenom tak hnát do náruče! Jenomže tentokrát tu naději fakt nevidím. Dokonce ani Moren si není jistý naším úspěchem a to je co říct!“

Norm byl chvíli zticha a Monato se mezitím uklidnil. Neměl na strýce tak vyletět, ten muž za jeho problémy nemohl.

„Víš, Monato, domnívám se, že jsi zapomněl, kým vlastně jsi. Před spoustou let, na úplně jiné planetě a za jiné situace, jeden skvělý muž řekl svému příteli něco hodně důležitého. Řekl:  ,Abys přežil i to největší peklo, musíš mít důvod žít, protože ten důvod, ta vůle přežít ti dá větší sílu a rozvahu než sebelepší výcvik.‘ Téměř všechny tvé vzpomínky, které jsi mi vyprávěl si pamatuji, ovšem tuhle mám opravdu rád. A co ty, Monato? Máš vůli přežít? Máš důvod se vracet domů?“

Měl vůli přežít a právě proto se teď na sebe usmíval do zrcadla. Nejspíše bude muset Normovi koupit opravdu velkou čokoládu, protože vždycky má nějaký nápad, jak Monata postavit zpět na nohy. Užije si poslední dva týdny školy a až odjede, udělá vše pro to, aby se vrátil zpět. Má se přece za kým vracet.

Telefon položený na pračce zavibroval a Monato se zvědavě podíval, kdo mu hned ráno píše. Honestě psal večer, takže ta by to být neměla.

Dorazíš?

Monato chvíli nechápavě zíral na displej a pak mu to došlo. Honesta Zethovi jistě řekla, jakým způsobem tenkrát zmizel.

Jasně. Moren je magor, ne vrah.

Zethova zpráva mu vždy zvedla náladu, i když napsal třeba jen jedno slovo jako teď. Napsal, vzpomněl si a to bylo důležitější než obsah jeho zpráv.

Tak jak ho Hony popsala, bych řekl, že je spíše vrah. Mám tě čekat na rohu?

Monato se musel zasmát. I kdyby mu napsal, ať nečeká, Zeth tam stejně bude. Každé ráno stojí na stejném místě a čeká, kdy Monato dorazí. Mladík začal psát zprávu, ale nakonec ji smazal a napsal něco zcela jiného než obvykle.
Budu rád.

Vždycky odepsal něco jako dobře nebo jestli se ti chce, ale měl dojem, že to nestačí. Měl by Zethovi dát vědět, že mu jeho společnost dělá radost.

To jsem rád. Budu tam jako obvykle.

Dělá chybu? Ne, rozhodl se, že už takhle přemýšlet nebude. Nemusí přece překročit hranici přátelství a přesto může dát Zethovi najevo, že mu na něm záleží.

Dobře, budu se těšit. Dlouho na tu zprávu hleděl a zvažoval, zda ji opravdu chce odeslat. Možná toho bude litovat, ale možná taky ne. Taky by mohl litovat, že ji neodeslal. Přestal přemýšlet a jednoduše stiskl rozhodující tlačítko.

Vzpomněl si na slova, která mu kdysi řekl Varm.

„Víš, že si svou tvrdohlavostí a chladným chováním postupně zavíráš všechny dveře ke štěstí? Jednoho dne se vzbudíš a zjistíš, že jsi sám a život ti utekl mezi prsty. A nech si ty své přednášky o nebezpečí pro někoho jiného! Kolik mužů z tvé jednotky je samo? Vždyť dojdeš jenom dolů do města, občas s někým prohodíš pár slov, ale koho můžeš nazvat přítelem?“

„Tebe. Ty jsi můj přítel, to snad stačí, ne? A nech už toho, Varme.“

„Kdybych tě neznal, tak bych řekl, že jsi hlupák, jenomže to ty nejsi. Ty ses prostě rozhodl, že od sebe budeš všechny odhánět a budeš sám jak kůl v plotě. Jenomže, Sunone, každý potřebuje někoho na koho se může spolehnout, někoho, kdo ho čeká doma!“

Byl to zrádce a lhář, ale v tomhle měl pravdu. Už nechce odhánět štěstí, když stojí přímo před ním. Moc dobře věděl, že se vedle Zetha cítí spokojeně a šťastně, tak proč to měnit?

Naposledy se na sebe usmál do zrcadla, popadl batoh a vydal se do školy. Hlavně za jedním nesmírně milým seniorem, který mu dokázal zpříjemnit každý další den.