Koloběh života

19.

Už jako dítě považovala Honesta Monata za svého hrdinu. Byl pro ni někým, kdo ji ochrání před všemi zlými věcmi, pomůže jí usnout, když bude mít zlé sny, způsobí vítr v horkém dni nebo pouhou rukou uhasí oheň. Princ se super schopnostmi, který dělá štít mezi ní a okolním světem.

Vyrostla a dospěla, ale Monato pro ni stále zůstával hrdinou. Už však nestála za ním a neskrývala se před světem, nýbrž šla po jeho boku. Monato ji naučil jak čelit problémům s úsměvem a jít dál s hlavou hrdě zdviženou. Teď už všemu čelili společně. To se domnívala, ale nebyla to pravda.

Zatímco Monato jí vždy se vším ochotně pomohl, Honesta se opět dívala na jeho záda. Zase byl před ní, dával na ni pozor a přitom sám tiše trpěl. A ona to věděla. Viděla tu bolest, ten smutek a strach v jeho očích, přestože se na všechny smál. Tak moc si přála znát Monatova tajemství a pomoct mu, jenomže její přítel chtěl být sám. Kromě ní si nikoho nepustil blíže k tělu a s nikým si nevytvořil žádné pouto. Se všemi se bavil, každému pomáhal, ale stále zůstával sám. A právě to byla podle ní chyba.

Chvíli ho pozorovala, jak jen tak sedí, myšlenkami někde jinde a ve tváři zase ten smutný výraz. Ten pohled ji bolel. Povzdechla si a přešla k němu. Spravila mu límeček košile a dřepla si před něj tak, aby byla v úrovni jeho očí.

„Sluší ti to, jako vždy,“ usmál se široce Monato. Ale oči, ty se nesmály. Honesta v nich viděla tolik bolesti a smutku až se jí z toho zatočila hlava. Vzala jeho dlaň do své a překryla ji druhou rukou. Teprve pak promluvila: „Mone, víš, že jsem tu pro tebe, že jo? Vždycky za mnou můžeš přijít, nemusíš být na všechny starosti sám.“

„Jasně, že to vím,“ zasmál se Monato, „když se něco bude dít, budeš první, za kým přijdu. Ne, vlastně budeš první a poslední.“

Honesta se postavila a ztrápeně si povzdechla: „Moc dobře vím, jak jsi paličatý a ze svých názorů nikdy neustoupíš, ale myslím, že tě dohání samota. Všechno chceš zvládnout, dokázat a dělat sám, ale možná je na čase, abys začal věřit i ostatním a nechal si pomoct. Vím, co chceš říct,“ zarazila ho, dříve než stihl promluvit, „teď nemluvím o spánku. Všem pomáháš, s každým vycházíš, ale nikoho si nepustíš k tělu. Jsem jediná, kdo zná Monata za maskou, jenomže ani já nevím všechno a nemůžu ti pomoct se vším. Přemýšlej o tom.“

Honesta se otočila k odchodu, ale Monato se postavil a rychle ji chytil za ruku. Než stihla cokoliv říct, svíral ji v objetí. Cítila jak se Monato třese, ale nedokázala odhalit příčinu.

„Děkuji a promiň,“ pronesl šeptem a utáhl sevření.

„Promiň?“ zamumlala nechápavě Honesta a snažila se přijít na to, co se jejímu příteli honí hlavou.

„Vím, že ti přidělávám starosti. A strašně mě to mrzí, jenomže jsou věci o kterých nemůžu mluvit ani s tebou. Ale chtěl bych! Je toho tolik, co bych ti chtěl říct,“ hlas se mu zlomil a Honesta pochopila, že se snaží zadržet pláč. To proto se třese.

„Já vím, Monato,“ snažila se znít klidně, „a chápu, že jsou věci o kterých nemůžeš nebo nechceš mluvit. Ale nemůžeš být pořád sám. Nejde jen o ty tvoje tajnosti. Je na čase začít věřit lidem kolem sebe.“

Mladík se uchechtl a trochu povolil objetí: „Pro mě je nejlepší volbou být sám. Vím, že tobě můžu věřit, víc nepotřebuji. Nemusím se bát zrady, podvodu nebo zklamání.“

Honesta od svého kamaráda odstoupila a pátravě si ho prohlédla. Tváře měl mokré od slz, ale díky tomu chytl konečně nějakou barvu. Jemně se pousmála: „Je to tvé rozhodnutí a předpokládám, že důvody budou jednou z věcí, které mi říct nemůžeš, ale znám někoho, kdo tě má upřímně rád bez jakéhokoli podvádění. Ty to pouze nevidíš, protože nechceš.“

Přešla ke stolu a vzala do ruky poslední část jejich kostýmu. Nasadila si svou škrabošku opatřenou krátkým závojem a tu druhou podala Monatovi: „Je čas jít. Nemůžeme je přece čekat.“

Počkala, až si Monato převezme svou masku a teprve pak vyšla ze dveří.