Koloběh života

67.

Monato byl na festivalu každým rokem s výjimkou dvou let, které strávil ve výcvikovém táboře, ale snad nikdy si oslavu úrody neužil jako dnes. Únava z něj zázračně spadla a celý den se opravdu bavil. Smál se i blbnul na atrakcích úplně stejně, jako když byl dítě. Věděl, že hlavním důvodem jeho uvolněného chování je především doprovod, který s sebou měl. Zeth se neustále usmíval a Monato z toho měl ohromnou radost, stejně jako z malé Ai, pro kterou byl festival nezapomenutelný zážitek.

Večer, když dívka už spala a vesnice utichla, začala únava Monata opět dohánět, ale mladík se jí úspěšně bránil. Chtěl nejprve počkat, až Ai opravdu tvrdě usne a dát jí léky dříve, než bude mít záchvat.

S úsměvem se pustil do úklidu kuchyně, když za sebou zaslechl dveře. Nemusel se otáčet, aby věděl, že ho Zeth pozoruje při práci.

„Chceš pomoct?“

„Není třeba, odpočiň si. Ai tě dneska pěkně prohnala,“ odvětil Monato a dál se věnoval mytí nádobí.

„To tebe taky. Řekl bych, že odpočívat bys měl hlavně ty,“ ozval se Zeth vedle něj a sebral mu hadru z ruky.

„Nemůžu ještě odpočívat, Zethe,“ vzal si hadru zpátky, „chci Ai dát léky včas, aby se konečně vyspala.

„Můžu jí je dát já a ty přece můžeš jít spát, nemyslíš? Nebo to snad nezvládnu?“

„Kdes na takovou blbost přišel? Vím, že bys to v pohodě zvládl, ale je to poprvé, kdy jí chci dát léky dřív, než začnou děsy. Proto to chci udělat já. Jinak bych ti to s klidným srdcem svěřil a šel spát,“ vysvětlil Zethovi a umyl poslední talíř.

Zetha zahřálo, že mu Monato tolik věří. Pořád mu chtěl alespoň nějak pomoci. „Dodělám to, aspoň si sedni, když už nemůžeš jít spát.“

„Ale-.“

„Žádné ale. Prostě si sedni. Stejně zbývá už jen utřít to nádobí.“

Monato si povzdechl a posadil se ke stolu, zatímco pozoroval jak Zeth utírá a uklízí talíře.

„Ty bys nahoru s Ai opravdu šel, že jo?“ zeptal se po chvíli seniora.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Nechtěl jsem jí kazit den. Ještě jednou děkuji,“ odvětil tiše Zeth.

„Tak bys ho radši pokazil sobě. A pak, že já jsem cvok. No aspoň vím, že tě nikdy nemám zvát k sobě na kafe,“ zasmál se Monato a Zeth se s úsměvem otočil.

„Ve kterém patře bydlíš?“

„Třetí.“

„Já taky. Je to hranice, kterou zvládám bez potíží. Což znamená, že mě na kafe klidně pozvat můžeš,“ odvětil Zeth, přepnul světlo a posadil se ke stolu.

„Dobré vědět. Co pavouci nebo hadi? Těch se taky bojíš?“

„Ne, žádnou takovou fobii nemám,“ odpověděl senior, ale Monato v jeho výrazu poznal, že to není úplná pravda.

„Ale je něco čeho se ještě bojíš, že jo. Víš, že to poznám, ovšem nemusíš mi to říkat, nejsi u výslechu,“ snažil se odlehčit situaci a ač na tom netrval, byl by rád, kdyby Zeth odpověděl.

„Samoty. Bojím se samoty,“ řekl po chvíli Zeth a se zájmem si prohlížel rýhy na kraji stolu.

„Nepřipadá mi, že bys nějak zvlášť vyhledával společnost.“

„Tak úplně to není. Jen mám potřebu vědět, že nejsem sám. Že někde někoho mám.“

Monato ho zamračeně sledoval. O ničem podobném nikdy neslyšel. Zprvu si myslel, že Zeth trpí nějakým druhem sociální fobie, ale tohle se vymykalo všemu, co znal.

„Přiznám se, že tohle slyším poprvé. Abych byl upřímný, neumím si ani nijak představit, co takový strach obnáší.“

Zeth se nevesele zasmál. „Myslím, že rodiče by ti o tom řekli více, já sám si nepamatuju, co jsem v dětství dělal . Teď se to omezilo jen na občasné noční hovory domů, jestli jsou všichni v pořádku. Když jsem byl hodně malý, naši měli nehodu a nějaký čas byli v nemocnici. Prý jsem to hodně těžce nesl a pak se denně ptal, jestli umřou. Nevím, tohle mi říkal Rodlen, můj brácha. Co si pamatuju, tak jsem se budil s pocitem, že jsou všichni pryč a něco se jim stalo a pak jsem je hledal po domě.“

Monato ztuhl. Nejen kvůli Zethově vyprávění, které pro něj mělo větší význam, než si senior uvědomoval, ale kvůli tomu jménu. Rodlen. Nebylo přece možné, aby Zethův bratr byl jeden z těch, kteří se přidali k povstalcům, to musí být jen shoda jmen! Někde uvnitř věděl, že se o žádnou shodu nejedná, ale odmítal si to připustit.

„Byl jsi s tím u doktora?“

„Jako dítě prý ano, ale Rodlen říkal, že to nemělo žádný výsledek.“

„A napadlo tě, že teď v dospělosti by se s tím možná dalo pracovat? Některé fobie jde překonat. Když budeš někdy v budoucnu chtít, tak znám doktora, který se v problému šťourá tak dlouho, dokud ho nevyřeší.“

„Uvidím, zatím mě to nijak neomezuje.“ Zeth se na Monata usmál: „Fakt, nechceš být psycholog?“

„Ne, opravdu ne. Ale jednu dobu jsem chtěl založit středisko pro psychicky nemocné děti, kde by se dala využít léčba radiací,“ odvětil se smíchem Monato a Zeth na něj vykulil oči.

„Léčit psychiku radiací? Kdes na tohle přišel?“

„Byl to jeden z výzkumů, který táta vedl. Jestli se nepletu, tak po jeho smrti s tím nikdo nepokračoval a myslím, že to je škoda. Jako dítě jsem chtěl tenhle výzkum dokončit a pak ho využít v praxi.“

„Teď už máš jiné plány?“

Monato neodpovídal a Zeth si nebyl jistý, zda to má považovat za konec rozhovoru nebo jen mladík přemýšlí nad odpovědí. Druhá možnost se nakonec ukázala správnou, když Monato po chvíli promluvil.

„Nemám žádné plány. Naučil jsem se žít ze dne na den a nic neplánovat.“ Podíval se na hodiny a usmál se: „Myslím, že je čas dát Ai léky a jít spát.“

Zeth dlouho pozoroval dveře, za kterými Monato zmizel a hlavou se mu honilo nespočet myšlenek a otázek. Jak náročné musí být mladíkovo tajemství, když z něj má jeho strýc těžké spaní a sám Monato neplánuje žádnou budoucnost?