Koloběh života

55.

Ticho mezi nimi netrvalo dlouho, protože Zethova zvědavost byla jednoduše příliš silná, než aby senior mohl mlčet.

„Jsou tam vesnice, tudíž obyvatele a zároveň je to neutrální území, odkud jsou tedy všichni ti lidé?“ zeptal se Monata a přerušil tak jeho rozjímání.

Mladík byl udiven směrem Zethových myšlenek, ale neměl žádný důvod neodpovídat, proto promluvil: „Status neutrální země získaly Rudé pláně jenom dvě stě let zpátky. Kdysi to bylo, stejně jako Daji a Rikusa, územím Hinského království. Po všech bojích zůstala část země zpustošená a neúrodná, takže lidé odtamtud utíkali. Ti, kteří zůstali, budou nejspíše předky dnešních obyvatel. Předpokládám, že se určitě našli lidé, kteří třeba utekli ze své země a usídlili se tam, ale je to jen má domněnka. O historii Rudých plání jsem se nezajímal, takže toho moc nevím. Po zániku Hinského království se té oblasti všichni vyhýbali až se z toho nakonec stalo samostatné území.“

Seniorova nálada byla s každým dalším krokem mnohem lepší, tak si neodpustil rýpnutí: „Ty něco nevíš? Půjč mi tužku a papír, to si musím poznačit.“

„Ha, ha, ha, moc vtipné. Zrovna jsem si říkal, že mimo přípravný kurz nejsi takový zmetek, ale jak vidím, ono to k tobě prostě patří,“ zašklebil se na něj Monato.

„Hej! Co tím jako chceš říct? Kdybys chtěl vidět opravdového zmetka, tak bych ti musel představit svého seniora. Ještě se nestalo, že by někdo odešel z hodiny bez trestu,“ ohradil se Zeth.

„Dobře, beru zpět. Umíš být pouze mini zmetek,“ zasmál se Monato, „ale jinak se kupodivu umíš chovat jako člověk, ne jako blbec. Je to celkem zajímavá změna pozorovat, jak na nás v kurzu řveš a pak se tváříš, jako kdybys neuměl ani zvýšit hlas,“ dodal.

„Všiml sis, kolik lidí už z kurzu odešlo? Kdybych byl mírný, tak by tam zůstávali i ti, kteří na to nemají. Časem by přestali zvládat veškeré učivo a nakonec by skončili bez školy. Takhle odejdou včas a nic se neděje,“ snažil se hájit své chování Zeth, ale Monato se pouze znovu zasmál.

„Nemusíš se obhajovat, jsi senior a děláš svou práci. To je stejné, jako kdyby voják na frontě vysvětloval, proč má u sebe zbraň. Neměla to být kritika, spíše naopak. Většina učitelů, nadřízených a podobných lidí nedokáží rozlišovat mezi prací a zábavou,“ odvětil Monato a bavil se Zethovým výrazem.

Senior rozhodně neočekával, že by ho mladík mohl byť jen náznakem pochválit, ale zrovna od Monata to znělo opravdu divně, což mu hned taky řekl: „Víš, že zrovna od tebe to zní docela divně? Přestože jsem si nevšiml, že bys kdy některému ze spolužáků nepomohl, tak s výjimkou Honesty se na všechny tváříš jako vrah. Myslím, že nejeden student by padl, kdyby viděl, že se někdy umíš i zasmát.“

Monato chvíli přemýšlel než odpověděl: „Jako dítě jsem se snažil mít spoustu kamarádů, ale nikdy to nedopadlo dobře. Velká část se jich se mnou bavila jen kvůli mámě v domnění, že třeba získají nějaké výhody, což byla samozřejmě blbost. Někteří se zase chtěli bavit jen se mnou a vytlačit Hony, to taky neprošlo. Pak byla malá hrstka těch, kteří to mysleli upřímně a vážně, jenomže jeden za druhým to nakonec vzdali. Časem jsem zjistil dvě věci. Za prvé, nepotřebuju mít další kamarády, Honesta mi stačí a za druhé, čím méně se na ostatní usmívám, tím větší mám klid. Nemám důvod se na ostatní studenty usmívat a dávat jim naději na falešné přátelství. Koneckonců, mám tak nabitý program, že mít kamarády by vlastně bylo zbytečné.“

Zeth neodpovídal. Přišlo mu smutné, že nějaké dítě vyrůstá samo bez party přátel. On sám měl kolem sebe vždycky plno kamarádů a kdyby náhodou, tak měl alespoň bratra.

„Co budeš dělat, až přijdeš o Honestu?“ Otázka že Zetha vylétla dříve, než se nad ní stihl zamyslet.

„Mám ještě tebe,“ odvětil Monato a okamžitě se zarazil. „Promiň, to znělo blbě. Co budu dělat? Nic. Jsem zvyklý být sám. Možná bych si zařídil ještě nějakou práci navíc.“

Na Zetha se raději ani nepodíval, protože nechtěl vědět jak se senior tváří, když vypustil takovou blbost. Kdyby se však odhodlal na staršího mladíka podívat, spatřil by šťastný úsměv, který se Zethovi nedařilo skrýt. Pro něj to totiž znamenalo, že se opravdu může nazývat Monatovým přítelem. Byl šťastný, přesto někde uvnitř cítil jakýsi náznak nespokojenosti. Rozhodl se ten pocit ignorovat a znovu se na juniora obrátil s otázkou: „To máš tak drahé bydlení, že potřebuješ mít tolik prací?“

Monato se na něj překvapeně podíval: „Tak to vypadá?“

„No trochu jo. Není moc mladých, kteří by měli několik prací. A pokaždé když s tebou mluvím, tak slyším, kolik máš práce,“ vysvětlil Zeth po pravdě.

„Peníze jsou jediné, čeho mám nadbytek. Není to tak, že bych je nutně potřeboval, jen nejsem zvyklý sedět na zadku a nic nedělat. Velká část těch peněz se u mě ani neohřeje. Posílám ty peníze dál, tam kde je potřeba. Do Centra, do nemocnice, Honestě na nájem -,“ zarazil se a vážně se podíval na Zetha. „Tohle mi vyklouzlo, Honesta to nesmí vědět, chápeš?“

„Ona to neví? To nepozná, že neplatí nájem?“ ptal se zmateně senior.

„Ne, neví. Zabila by mě, kdyby zjistila jaká je reálná cena nájmu a že ho za ní platím. S vládním příspěvkem a svou výplatou by musela bydlet někde na kraji města v nějaké rozbořenině, takhle je to lepší,“ vysvětlil Monato.

Před nimi se objevila nádražní budova, proto Zeth mlčel a dál se nevyptával, protože si stále nebyl jist hranicemi, které je potřeba dodržovat. Nechtěl se příliš rýpat v Monatově životě, ale měl dojem, že se kolem mladíka objevuje více a více překvapení.