Koloběh života

76.

Nevnímal, jestli mu Tess ještě něco říkal a neměl ani tušení, jak vlastně opustil profesorův kabinet ani jak se dostal do nedalekého parku. Necítil studený vítr, který si našel cestu skrze jeho mikinu ani déšť, který ho celého promáčel. Všechno měl v naprosté mlze a jediné, co zůstávalo jasné, byly jeho vzpomínky na Nea.

„Proč ses tak hloupě rozhodl? Chtěl jsi přece pracovat v nemocnici, tak proč se hlásíš na vojenskou akademii? Copak ses úplně zbláznil?“

„Nevím, co tě na tom tolik štve, Neo. Myslím, že být vojákem je stejně záslužná činnost jako být zdravotníkem. A jako voják budu moct využít sféry. Neměl bys na mě být naopak hrdý? Chováš se ještě hůř než táta,“ odvětil ublíženě Sunon a raději se začal věnovat knize, než aby se díval na svého bratra. Nestihl knihu ani pořádně otevřít a Neo mu ji vytrhl z ruky a odhodil na postel.

„Nenapadlo tě, že táta má pravdu, když je naštvaný? Jak bych na tebe mohl být hrdý, když vím, co se tam venku děje? Zbláznil ses? Tam, za branami města, denně umírají lidé! Kdo si ksakru myslíš, že ti tam pomůže, co? Nejvyšší, který už málem ani neví, jak udržet zbraň? Ostatní vojáci? Tušíš vůbec jakou silou Takata disponuje? Víš, kolikrát jsem si myslel, že se už nevrátím?!“ křičel na něj Neo a Sunon byl na okamžik v šoku. Bylo to vůbec poprvé, kdy na něj bratr zvýšil hlas, kdy se na něj opravdu zlobil. Jenomže Sunon měl své důvody a nehodlal se jich vzdát.

„Vím, že se na mě zlobíš, ale já na akademii nastoupím. Právě proto, že vím, co se tam děje. Už se téměř vůbec nevracíš do města a většinu času trávíš na misích. A já chci být ten, kdo ti bude krýt záda. Chci se stát tím, koho pošlou na pomoc, když se dostaneš do problémů. I kdybych měl zabít každého člena Takaty, klidně i jejího vůdce, vždycky si tě najdu a pomůžu ti. Proto jdu na akademii. Už teď ovládám tři sféry, když budu hodně cvičit, dostanu se na čtyři možná pět a věřím, že pak budu schopen bojovat stejně dobře jako ty,“ promluvil rázně Sunon a sledoval jak z Neova výrazu mizí vztek.

„Sunone,“ povzdechl si, „věřím, že máš sílu jednou vůdce Takaty porazit. Ty a nikdo jiný, ale nemůžeš po mě chtít, abych se z tvého rozhodnutí měl radost. Já ty lidi znám a vím, čeho jsou schopni. Vždycky jsi byl můj malý bráška a nemůžu se jen tak koukat, jak se ženeš do záhuby. To nedokážu.“

„Byl jsi to ty, Neo, kdo mi říkal, ať dělám to, co mi radí srdce a neposlouchám řeči ostatních. Já to dělám. Nějak cítím, nevím proč, že mě Takata nedostane a že pro tebe budu na bojišti jednou hodně důležitý. Vím, že to jsou silné řeči, ale chci dělat to, co cítím. Nechci pracovat v nemocnici a čekat, až tam přivezou tebe nebo někoho jiného, koho znám. Chci ty lidi zastavit, aby už nezabíjeli,“ pronesl tiše a doufal, že ho bratr pochopil.

„Ano, ty určitě sehraješ na bojišti důležitou roli, tím jsem si jistý. Jen doufám, že bude trvat ještě hodně dlouho, než se dostaneš za brány města. A Takata ti neublíží, o to už se postarám, takže možná jsou tvé pocity správné,“ lehce se pousmál Neo a Sunonovi spadl kámen ze srdce.

~~~

„Hodně jsi zestárl, brácho,“ zamračil se Sunon na svého bratra, který vypadal o deset let starší, než opravdu byl.

„A ty jsi vyrostl,“ pousmál se na oplátku Neo a ignoroval Sunonovu předchozí narážku.

„Myslíš? Asi jo, takových věcí si nevšímám. Znáš to, poslední rok akademie je prostě těžký. Neměl jsem čas zkoumat, jestli rostu nebo ne,“ zašklebil se Sunon a posadil se na lavičku pod vzrostlý strom.