Koloběh života

22.

Keram se pasoval na průvodce tanečními styly a ke každému tanci Zethovi a Boranovi udělal malou přednášku. K jeho údivu poslouchal i Boran a začal se mnohem více zajímat o tanec než o přítomné dívky. Zeth ho také poslouchal, ale zároveň nespouštěl oči z tanečníka v černobílém. Keram měl pocit, že za jeho pohledem je více než jen sledování tance. Měl o tom svou teorii, ale nemohl se Zetha přímo zeptat. Jsou věci, které není vhodné vyzvídat.

„Tyhle dva dostat do soutěže, tak máme první místo jisté. Jen si neumím představit, jak je přesvědčit,“ podotkl směrem k Zethovi.

„Kdoví, možná to nebude tak těžké, jak se zdá. Zkusím se pak poptat obsluhy, co jsou zač,“ odpověděl s úsměvem Zeth.

„Myslíš, že se něco dozvíš?“ Keram se tvářil hodně skepticky.

„Když to nezkusím, tak nic nezjistím, ne?“

Keram si zkoumavě Zetha prohlédl. Jeho pohled stále směřoval k parketu a na rtech mu hrál jemný úsměv. Měl dojem, že Zeth vidí něco více než on. Viděl perfektní tanečníky, kteří ve svém vystoupení dosud neměli ani jednu chybu, ale pochyboval, že to je důvod Zethova úsměvu.

Tanečník na okamžik zmizel v zákulisí a vrátil se s mikrofonem v ruce. Když promluvil, Keram měl pocit, že ten hlas odněkud zná, ale nedokázal si rozpomenout, kde ho slyšel.

„Jste výborné publikum a nám nezbývá nic jiného, než vám z celého srdce poděkovat. Naše vystoupení se přiblížilo ke svému konci, ale než vás úplně opustíme, je čas vás taky trochu zapojit. Někteří z vás na tuhle chvíli netrpělivě čekali a my vás rozhodně nesmíme zklamat. Takže všichni vztyk a na parket! Nikdo nesmí sedět!“

Po jeho prohlášení se všichni začali zvedat a scházet se na parketu. Keram s Boranem se taky zvedli a Zeth na ně nechápavě zíral.

„To myslíte vážně?“ zděšeně se ujišťoval.

„Tak slyšel jsi, ne? Nikdo nesmí sedět. Tak šup, zvedej se! I Boran jde!“ tahal Zetha za rukáv Keram. Boran se už protlačil dopředu k černobílému páru a tvářil se nadmíru spokojeně.

„Stoupnu si tady na kraj, víc ode mě nečekej!“ kategoricky prohlásil Zeth.

Keram jen protočil očima a vydal se za Boranem. Zeth byl víceméně schovaný za ostatními návštěvníky, takže se cítil v bezpečí. Začala hrát známá, rytmická písnička a sálem se opět ozval tanečníkův hlas: „Dnes jsme si pro vás připravili základní krok thinu. Jedná se o naprosto jednoduchý tanec, který lze použít na většinu moderních písní a může se tančit samostatně i v páru. Takže koukejte: Jedna, dva, tři, krok do boku a zase jedna, dva, tři! A všichni!“

Zeth pozoroval snažení ostatních a sám měl pocit, že to je opravdu jednoduché, přesto se ani nehnul. Byl do toho sledování tak zabrán, že si ani nevšimnul postavy stojící za jeho zády a málem dostal infarkt, když mu téměř u ucha promluvil černobílý tanečník: „Není to těžké, zkuste to.“

Popadl Zetha za loket a začal se pohybovat, zatímco znovu opakoval kroky. Zethovi nezbývalo nic jiného, než se pokusit držet krok a než si to stihl uvědomit, už se soustředil na své vlastní kroky a tančil. Překvapeně se podíval na tanečníka, který se na něj usmíval: „Vidíte? Stačí nemít strach a uvolnit se. Ostatní už jde samo.“ Pustil jeho loket a šel zase dál. Zeth byl nesmírně rád, že má na obličeji masku. Nejenže ho tanečník nepoznal, ale nikdo nemohl vidět, že je rudý jako rak.

Když skladba skončila, všichni se vrátili na svá místa a tanečník znovu promluvil: „Byli jste perfektní! Jen tak dál a budeme ve vás mít silnou konkurenci!“ Sálem se ozval potlesk a výskot a Zeth se přistihl, že taky ze všech sil tleská. Rychle toho nechal a doufal, že si toho jeho přátelé nevšimli.

„Večer sice ještě zdaleka nekončí,“ pokračoval tanečník, „ale naše vystoupení ano. Ale jak je naším zvykem, rozloučíme se posledním tancem. Doufám, že jste si večer užili a uvidíme se za týden.“

Začala hrát hudba a Zeth zadržel dech. Tu písničku měl rád, ale ten tanec jí dal úplně jiný rozměr. Jejich pohyby dokázaly perfektně zkopírovat emoce, které slova té písně obsahovala a Zeth to považoval za nejkrásnější výstup večera.

„Chceš se ještě poptat nebo už pojedem?“ vytrhl ho z myšlenek Keram.

„Jeďte beze mě, ještě zůstanu a pak pojedu autobusem,“ odpověděl pohotově Zeth.

„Jsi si jistý?“ ujišťoval se nevěřícně Keram.

„Jo. Budu v pohodě.“ Zeth se na ně sebejistě usmál a Keram s Boranem se stejně jako většina návštěvníků zvedli k odchodu.

„Kdyby něco, tak zavolej,“ připomenul mu Keram než odešel. Zeth jen přikývl a zase pozoroval černobílého tanečníka. Netušil, co ho to vlastně napadlo, ale chtěl zůstat v baru stejně dlouho jako on.