Vždy měl rád návrat domů. Bylo jedno jak daleko byl nebo jak dlouho musel zůstat mimo město, vždy byl rád, když byl zpět. Pokaždé předal zprávy, odvedl vojáky a pak se šel procházet po městě. I tentokrát to tak udělal.
Šel ulicemi z jednoho konce města na druhý. Míjel obchody, hospody i stánky a u každého se na chvíli zastavil, aby prohodil pár slov s majiteli. Jeho kroky však měly jasný cíl. Malou čajovnu na samém okraji města.
Objevil ji po svém prvním návratu a okamžitě si ji oblíbil. Už od mala miloval místa plná obyčejných lidí, vždy utekl rodičům a poslouchal vyprávění dělníků z továren nebo vojáků vracejících se z výpravy. Tenkrát ještě nebyla jména veřejná a každý vlastnil část své anonymity.
Doba pokročila a místo příjmení se začala používat čísla a díky mikročipům jméno a číslo jasně zářilo nad hlavou každého občana Averagy. Averagané tak přišli o svou anonymitu a Sunon to dlouho těžce nesl. Nelíbilo se mu, že každý ví, kým je. Nikdo před ním už nevyprávěl příběhy a spousta lidí se mu vyhýbala.
Časem se Sunonovi podařilo dokázat, že není jejich nepřítelem, ale chce všem pomáhat a patřit mezi ně. Už před ním neutíkali, právě naopak. Pozdravili, optali se na zdraví nebo povyprávěli zážitky ze svých všedních dnů.
Ale pouze v Bela Te-ça se cítil být sám sebou. Nikdo si nevšímal jeho nálepky velitele a to mu stačilo. Když došel na místo s úsměvem pozdravil obsluhu a posadil se pod velký slunečník. Bela, majitelka podniku už ho znala a za chvíli před ním stál nejlepší ledový čaj, který kdy pil. Nikdy se mu nepodařilo zjistit, z čeho je čaj vyroben a o to více mu chutnal.
Tiše si vychutnával čaj a poslouchal vyprávění ostatních návštěvníků. Někteří nadávali na suché období, jiní pomlouvali vedení města, ale všichni byli uvolnění a bezstarostní.
„Mohu si přisednout?“ ozval se vedle něj neznámý hlas. Sunon vzhlédl a putoval zrakem po farmářském oděvu nahoru k obličeji, kde se jeho pohled zastavil. Ostré rysy tváře zjemňovaly úzké rty stočené do mírného úsměvu a nos jako knoflík. Ovšem nejvýraznější byly mužovy oči ve tvaru i barvě mandlí.
„Jistě,“ odpověděl po chvíli Sunon, „je tady dost místa.“
Varm číslo 259, tak se muž jmenoval. A Sunon, který prošel tvrdým výcvikem a nikdo ho nedokázal vyvést z míry, z něj nedokázal spustit oči. Slunce, které se opíralo Varmovi do zad, vytvářelo zdání svatozáře a vrchní velitel si toho samozřejmě všiml.
„Rád chodíte odpočívat mezi obyčejné lidi, veliteli?“ optal se milým tónem Varm. Stále se mírně usmíval a Sunonova léta vytvářená obrana se pomalu rozpadala na prach.
„Nejsem ve službě, takže mi neříkejte veliteli, prosím. Je příjemné občas vypadnout od běžného života, nemyslíte? Jsem raději zde, než v opuštěném domě,“ pousmál se Sunon.
„To jistě ano, ale jeden by řekl, že velitel armády se bude věnovat rodině a přátelům, ne obcházet čajovny. Spíše bych řekl, že jste zde jako špeh,“ zamračil se Varm. Ať už čekal cokoliv, rozhodně byl překvapen Sunonovým smíchem.
Velitel se smál tak dlouho, až se mu v očích objevily slzy. Se zdviženým obočím se obrátil na Varma, který na něj nevěřícně a s obavami zíral.
„Přestaňte číst detektivky, Varme číslo 259. Co bych tady tak mohl chtít zjistit? Že se farmáři hádají o půdu? Jakou škodu udělalo sucho na polích? Nebo jak jsou lidé nespokojeni s Nejvyšším? To jsou opravdu podstatné informace, které musím tajně získat,“ široce se usmíval Sunon.
„Možná máte pravdu, ale stejně to není normální, aby vysoce postavený seděl s rolníky,“ předhazoval mu jejich rozdíly Varm.
„Rolník je taky člověk. Nevidím rozdíl mezi mnou a vámi. Potřebujete pomoct na poli? Stačí říct, klidně vám pomohu,“ odvětil smrtelně vážně Sunon.
Zrovna kolem nich procházela Bela a zaslechla Sunonova slova. Vrátila se k jejich stolu a shlédla s nepřátelským pohledem na Varma, načež pravila: „Nesnaž se zase hledat problémy, Varme! Sunon umí zacházet stejně dobře se zbraní jako s motykou! Koneckonců byl to právě on, kdo mi pomáhal na poli, když Xaler onemocněl. Na rozdíl od vás, že ano?“
Sunon se okamžitě jal Belu uklidnit: „To je v pořádku, Belo. Pouze diskutujeme, nejedná se o žádný problém.“
„Jak myslíš, Sunone,“ ještě jednou sjela Varma nenávistným pohledem a odešla.
Velitel se uchechtl: „Nemá vás moc v lásce.“
Varm si však nešťastně povzdechl: „To nikdo. Všichni mě mají za stejného zmetka, jakým byl můj otec. Nepřesvědčím je o opaku ani když budu zadarmo rozdávat úrodu.“
„To není pravda. Jakmile přesvědčíte jednoho, ostatní se časem přidají. Vím o čem mluvím,“ oponoval mu Sunon.
„Fakt? A to si myslíte, že je tak jednoduché najít někoho, koho budu přesvědčovat?“ obořil se na něj Varm.
Sunon rozhodil ruce a zářivě se na něj usmál: „No prosím, přesvědčte mě, že jste slušný a poctivý člověk! Budu váš první pokusný subjekt.“
Varm se na něj chvíli nedůvěřivě díval a pak se široce usmál. Sunon si v tu chvíli pomyslel,…
Monato se probudil a chvíli se snažil rozpoznat rušivý element, který ho donutil opustit říši snů. Vzápětí si uvědomil, že to je ostrá bolest vycházející ze zápěstí. Posadil se a chvíli se nehýbal, aby překonal chvilku nevolnosti, kterou pociťoval. Teprve pak pohlédl na zápěstí, s povzdechem odepl náramek a přesunul ho na druhou ruku. Popáleniny byly zjevně jedním z vedlejších příznaků náramku o kterých mluvil Macho.
Pomalým krokem se odebral do koupelny, aby si zápěstí ošetřil. Když si ránu omýval, letmo zavadil o znaménko na dlani, které v sobě skrývalo jeho zbraň. Zbraň, kterou po tisíc let nepoužil. Podíval se na sebe do zrcadla a vybavil si okamžik, kdy se vzbudil.
„Myslel jsem si, že je jedinečným sluncem našeho města,“ znovu si povzdechl, „ale byl pouze sluncem, které pálí a já byl hlupákem, který to neviděl.“
Rychle dokončil ošetření a vydal se zpět do pokoje s vědomím, že už neusne.
ČTEŠ
Koloběh života
FantasyReinkarnace jako trest? A ještě na cizí planetě? Přesně tak. Monato už ani neví, kolikátý život prožívá, ale je na Belece již více než tisíc let. Viděl a zažil snad všechno, proto ho už nemůže nic překvapit. To si aspoň myslel, když mířil první škol...
