Monato pevně svíral krabici a snažil se sám sebe přesvědčit, že je naprosto v pořádku být sám a teta Soi se jednoduše mýlí. Zrovna, když si myslel, že to nejhorší má za sebou, ozval se za ním hlas, který toužil slyšet ze všeho nejméně. Srdce se mu divoce rozbušilo a když se otočil, zadrhl se mu dech.
Zeth tam stál a široce se usmíval. Slunce mu zářilo vysoko nad hlavou a jeho paprsky stejně jako v minulosti, vytvářely dojem svatozáře. Monato rychle odvrátil zrak a dál se věnoval své práci. Doufal, že senior předá krabici a půjde do školy. Jenomže jak se zdálo, štěstí dnes Monatovi rozhodně nepřálo.
„Když už jsem tady, tak taky pomůžu, paní Soi. Přece to nebudete s Monatem tahat sami,“ odložil Zeth batoh ke zdi a vyhrnul si rukávy.
„To je od tebe hezké, Zethe. Každá pomocná ruka se hodí, alespoň to budeme mít rychleji,“ usmívala se na Zetha teta Soi a Monato nevěděl jestli se má smát nebo plakat.
Přestože se Monato snažil s vedoucím seniorem vycházet a hodit za hlavu všechny myšlenky s ním spojené, nedařilo se mu to. Nedokázal se s ním bavit tak jako s ostatními seniory a raději se mu vyhýbal. Nevěděl jak by popsal své pocity v Zethově přítomnosti, ale byl opravdu rád, když se jim mohl vyhnout.
Rychle pokračoval v práci, aby měl tohle nečekané setkání za sebou. Bohatě mu stačilo, že se Zethem musí trávit každý den ve škole, nemusel být v jeho blízkosti i ve svém volnu.
„Ukaž, vezmu to.“ Zeth měl svou práci hotovou, tak se vydal na pomoc svému studentovi.
„Není třeba, zvládnu to sám,“ odvětil nepříjemně Monato, ale pozdě. Zeth mu už sebral krabici z rukou a odnášel ji k ostatním krabicím. Monato netušil jak zareagovat, tak se vydal pro batoh, který měl v autě paní Soi. Vytáhl z něj telefon a zkontroloval příchozí zprávy.
Někde u Gien se stala nehoda a autobus, kterým obvykle jezdím nepojede. Budu muset jet jiným, asi dorazím dříve. Počkám tě na zastávce.
Monato rychle napsal odpověď a telefon schoval do kapsy. Popadl batoh a vydal se k tetě Soi, která o něčem mluvila se Zethem.
„Teto, už budu muset jít, Hony dneska přijede dříve, tak ať dlouho nečeká.“
Ředitelka centra se zářivě na Monata usmála: „Samozřejmě. Moc vám oběma děkuji za pomoc. Ještě že vás mám, kluci.“
Monato si všiml, že Zeth trochu zčervenal a přišlo mu to zábavné.
„Uvidíme se v neděli, teto. Přijdu opravit ta okna. Brzy bude období dešťů, tak ať je to hotové,“ připomněl paní Soi Monato.
„Budeš moc hodný, Monato. A Ai bude mít velkou radost, dnes by se měla vrátit.“
Zeth sledoval jejich rozhovor a marně se snažil zjistit, odkud se tak dobře znají. Věděl, že děti žijící v centru říkají ředitelce teto, ale Monato mu nepřipadal jako sirotek. Pak mu však na mysl vytanula slova, která slyšel při svém příchodu.
„Pamatuji si naprosto jasně ten den, kdy ses tady poprvé objevil. Pršelo, pamatuješ? A ty jsi byl tak tvrdohlavý, že jsi odmítl odejít, dokud jsme tě nevzaly k Honestě…
Takže Honesta? U ní by ho také nenapadlo, že nemá rodiče. Na druhou stranu to vysvětlovalo její pevné přátelství s Monatem.
„Tak tedy v neděli, měj se teto!“ Monato kývl i na Zetha a odcházel. Senior se také chvatně rozloučil a rychle svého mladšího spolužáka doběhl.
„Hej, jdeme do stejné školy, proč na mě nepočkáš?“
Tímhle se Monato nenechal vyvést z míry a jednoduše odvětil: „Říkal jsem, že spěchám za Honestou. A když spěchám, tak na nikoho nečekám.“
Zeth to nijak nekomentoval. Prostě s Monatem srovnal krok a společně kráčeli ke škole.
ČTEŠ
Koloběh života
FantasíaReinkarnace jako trest? A ještě na cizí planetě? Přesně tak. Monato už ani neví, kolikátý život prožívá, ale je na Belece již více než tisíc let. Viděl a zažil snad všechno, proto ho už nemůže nic překvapit. To si aspoň myslel, když mířil první škol...
