Koloběh života

59.

Okouzlený. Přesně tak se Zeth cítil od chvíle, kdy prošli kolem závor, oddělujících  městský ruch od klidné vesnice Vony. Bok po boku kráčeli po štěrkové cestě, tu a tam potkali někoho z místních a Monato shovívavě odpovídal na Zethovy otázky. Po chvíli věděl, která z rostlin je jedovatá a která naopak léčivka, kdo bydlí v té staré barabizně a kdo si postavil na kopci moderní vilu. A senior ho s nadšením poslouchal. Nejen kvůli obsahu Monatových slov, ale především kvůli jeho sametovému hlasu, který ho uklidňoval. Od té noci, kdy si v Monatově podání vyslechl příběh prince Mancuse, byl zvukem mladíkova hlasu uchvácen. Právě podle jeho hlasu ho vždy poznal, i když ho zrovna neviděl.

I za tu relativně krátkou dobu, kdy se s Monatem vídal, dokázal rozeznat jemné změny ve výrazu jeho tváře a zjistit tak, jakou má náladu. Tentokrát se však na mladíka nemohl vynadívat, protože snad poprvé za celou dobu byl Monato opravdu uvolněný. Celou cestu se spokojeně usmíval a v očích mu tančily veselé plamínky radosti. Zeth začínal chápat Honestina slova o důležitosti tohohle místa.

„Ty to tady máš hodně rád, že?“ otázal se Monata nečekaně. Mladík se zamyslel a jeho výraz se opět změnil, zdál se být zasněný, přesto reagoval.

„Honesta mi jednou řekla, že kdybych někdy měl někoho rád tolik, jako tohle místo, tak by se stoprocentně jednalo o největší lásku v dějinách lidstva a začalo by se o tom učit ve školách,“ úsměv se mu při té vzpomínce ještě více rozšířil a Zeth ho poslouchal se zatajeným dechem. „Tady jsem se narodil, udělal první krok, pronesl první slovo. Vlastně bych řekl, že všechny nejhezčí vzpomínky vznikly právě tady.“

„Myslel jsem, že jsi vyrůstal v Puris!“ vyjekl překvapeně Zeth.

„Ach, Zethe! Opravdu bys měl pořádně číst složky svých studentů! Tohle tam je taky napsané,“ pokáral ho naoko Monato a pokračoval: „Máma nemohla těhotná pracovat v laboratoři, proto ji poslali sem do výzkumného střediska, aby pracovala s méně nebezpečnými látkami. Do Puris se vrátila krátce po tom, co jsem se narodil. Já pendloval mezi Puris a Vonou podle toho, kdo mě zrovna hlídal.“

Zeth cítil, jak se mladíkovi do hlasu vkradl slabý náznak smutku, ale nic neřekl. Netušil, co se Monatovi honilo hlavou ani jak moc mladíka tížily vzpomínky na dětství. Jaký je to vlastně pocit, když se rodiče věnují raději práci než dítěti? Tohle si jednoduše představit nedokázal. Jeho rodiče nebyli dokonalí a přestože spolu už nemluvili tak jako dřív, téměř všechny jeho vzpomínky na dětství jsou s nimi pevně svázány.

„Moc přemýšlíš,“ ozvalo se vedle něj, „poznám to. Hodně lidí mámu za takovou výchovu odsuzovalo a čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Když něco provedli ostatní, svedlo se to na věk, když jsem to stejné udělal já, svedlo se to na nedostatečnou výchovu. Je to blbost, kdybych byl na jejím místě udělal bych totéž.“

„Neodsuzuju to a ani jsem v tomhle duchu nepřemýšlel. Jen jsem si zkoušel představit, jak takový život může fungovat, ale nejde to. Vždycky jsem věděl, že naši budou doma, když přijdu ze školy nebo že od nich dostanu výprask, když něco provedu. Tvoje máma je zapsaná mezi deseti nejlepšími výzkumníky posledního století, takže chápu, proč se své práce nevzdala.“

,Nemohl by ses chovat trošku jako blbec, Zethe? Nebo aspoň jako ten nesnesitelný senior, kterého znám ze školy? Vůbec mi to neulehčuješ,‘ pomyslel si Monato, když Zetha poslouchal. Letmo se na něj podíval a tiše si povzdechl. Senior měl úžasnou povahu, vždycky se na všem snažil najít alespoň jednu dobrou věc. Byl chytrý i pracovitý a rozhodně se s ním Monato nenudil. O to méně chápal, proč se Zeth zakoukal zrovna do něj. Mohl mít kohokoliv, na koho by ukázal a vybral si toho nejméně vhodného člověka.

„Bude pršet," prohlásil Zeth.

Měl pravdu, to ovšem znamenalo, že Zeth trávil v přírodě spoustu času, protože jinak by to nemohl oznamovat s takovou jistotou.

„Hm, jsem překvapen,“ pronesl pobaveně Monato. „Vzal sis s sebou jen pár věcí a z jemných změn ve vzduchu dokážeš poznat, že bude pršet. Musíš trávit hodně času v přírodě.“

„Velkou část dětství jsem žil v zapadákově na kraji Puris, takže se dá říct, že jsem v přírodě vlastně vyrůstal. Většinu věcí mě naučil brácha. Slouží v pohraničí a skoro pořád spí pod širákem. Dal si fakt záležet, aby mě naučil přežít ve volné přírodě,“ odvětil Zeth a široce se na Monata usmál. Konečně měl něco, čím mohl na mladíka zapůsobit, protože zatím mu připadalo, že se jen vyptává a sám nic neví.

Monato neodpovídal. Už tedy věděl, proč bylo tak jednoduché získat pro Zetha povolení. Zajímalo ho, zda seniorova bratra někdy potkal. Bylo to celkem pravděpodobné, protože díky strýci a své práci potkal spoustu pohraničníků.

„Než začne pršet, budeme doma,“ ozval se nakonec, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Budu ještě muset jít do sklepa zapnout vodu a proud.“

„Pomůžu ti.“

„Díky, ale není třeba. Nemusíme být od pavučin oba,“ pousmál se Monato.

„Jak myslíš.“

Chvíli šli tiše, ale Zeth zjevně nevydržel dlouho mlčet, takže se vytasil s další otázkou: „Není náhodou nemocná? Děti mají většinou více energie než dospělí, ale Ai už docela dlouho spí.“

„Ai se nedá posuzovat jako ostatní děti,“ povzdechl si Monato, „běžné děti netrpí nočními můrami ani záchvaty. Správné dítě v jejím věku by mělo spát nějakých deset až dvanáct hodin, ale ona spí přibližně polovinu toho a už se to táhne delší dobu. Nedostatek spánku se na ní už začíná podepisovat. Bývá takhle unavená docela často.“

Zethovi hlavou problesklo, jaké problémy musí provázet mladíka vedle něj, když má poruchu spánku. Nahlas se však dál bavil o Ai: „Takže se vlastně dospává. Tělo dohání nedostatek spánku z noci, je to tak?“

Monato neodpovídal a senior si nebyl jist, zda náhodou nepřekročil nějakou pomyslnou hranici, ale ničeho takového si nebyl vědom.

„Není to bohužel tak jednoduché. Přiměřeně dlouhý noční spánek má důležitý vliv na tělo i mozek. Spánek přes den něco takového nahradit nedokáže, je to jen slabá náplast na příliš hlubokou ránu, ovšem v případě Ai je i tohle lepší než nic,“ odvětil nakonec Monato.

Sotva domluvil, Ai se probudila a mladík si konečně mohl odpočinout od váhy, kterou celou cestu musel nést.

„Už mi můžeš dát zpátky bágl“ otočil se na Zetha, ale senior mu podal svůj lehký batoh a Monatův těžký si nechal na zádech.

Monato ho chvíli nevěřícně sledoval, nakonec si s povzdechem nasadil na záda seniorův batoh a srovnal s ním krok. „Honesta tě nebude mít ráda,“ pronesl, zatímco kontroloval Ai, která běžela před nimi.

„Co? Proč ?“

„Protože mě dokážeš srát úplně stejně jako ona. Popřípadě se s tebou spikne a budete mě srát oba,“ zašklebil se junior a přidal do kroku.

Zeth chvíli zaraženě zíral na vzdalujícího se mladíka, ale vzápětí se vzpamatoval a doběhl ho.
Možná by protestoval proti Monatovu prohlášení, ale zrovna vykročili z lesa a jediné na co se zmohl bylo tiché „vau“. Dostali se na širokou cestu lemovanou spoustou domů s nádhernou výzdobou. Všude byly barevné balónky, světýlka a květiny.

A k poslednímu domu v řadě mířily jejich kroky.