Koloběh života

54.

Monato je vedl k vlakovému nádraží a po očku neustále pozoroval Zetha. Senior byl nezvykle tichý a co víc, ani jednou se nepokusil zeptat na cíl jejich cesty. Pro tentokrát se Monato rozhodl, že bude první, kdo promluví.

„Jsi v pohodě? Obvykle já mlčím a ty mluvíš. Dokonce jsem od tebe neslyšel ani jedinou otázku, což je víc než divné,“ pronesl k Zethovi a čekal na jeho reakci.

Zeth chvíli přemýšlel a pak konečně odpověděl: „Řekl bych, že ještě vstřebávám fakt, že Ai mluví. Byl jsem v Centru předevčírem a neřekla ani ťuk a i když není zrovna výřečná, tak najednou mluví. Nějak to nechápu, ale tys nevypadal nijak překvapeně.“

„Není to tak, že by při tvých předešlých návštěvách ještě nemluvila, jen nemluvila před tebou a s tebou, ale dneska jsem to očekával. Spíš bych řekl, že jsem si byl stoprocentně jistý, že s tebou bude mluvit,“ odvětil Monato a byl rád, že Zeth je jen překvapený a za jeho mlčením se neskrývá nic horšího.

„Ale není to zase tak dlouho od doby, co jsme opravovali okna. Tenkrát přece nemluvila vůbec, tak co se tak náhle změnilo?“ ptal se Zeth a projevil svou obvyklou zvědavost.

„Jakmile dokážeš najít příčinu problému, vyřešíš ho, nic zvláštního,“ řekl Monato jako naprostou samozřejmost.

„A kde byl tedy problém? Nemůžeš někdy věci vysvětlit najednou, abych se pořád nemusel vyptávat?“ pokračoval v otázkách Zeth a Monato se uchechtl, ale vzápětí si povzdechl.

„Chodil jsem s Hony na terapie, takže jsem od mala viděl spoustu dětí, kteří trpěli různými problémy. Honesta taky jednu dobu vůbec nemluvila a díky tomu jsem si uvědomil, že Aiino mlčení nemá souvislost přímo s nehodou, ale s tím, co následovalo. Hodně jsem se zajímal o dětskou psychologii a léčbu traumat, takže jsem vlastně věděl, co s tím. Honestu svěřili do péče soudních psychologů, kteří pořád omílali, co se stalo její matce a proto přestala mluvit. Ai zase několikrát vyslýchali idioti z ochranných složek. Naštěstí je moje jméno někdy k užitku, takže už ji nikam tahat nebudou a ještě se o ni stará jeden z nejlepších doktorů ve městě,“ vysvětlil Monato a usmál se na Ai, přestože ho nemohla vidět.

„Už vím, proč paní Soi říkala, žes měl být raději psycholog. To vždycky nad každým problémem tak pečlivě přemýšlíš?“ zeptal se nevěřícně Zeth.

„Nad každým ne, blbneš? To bych se musel zbláznit,“ zasmál se Monato.

„Ehm, a ještě jedna blbá otázka. Co je s tvým jménem?“ zatvářil se senior naprosto zmateně.

Monato se na něj podíval s lehkým údivem a odvětil : „Nevíš? Tak to ani vědět nemusíš, je to jen jméno, nic víc. Čekal bych spíš, že se mě zeptáš, kam jedeme.“

„Dobře, tak kam jedeme? Jsi spokojen?“ zeptal se na oko podrážděně Zeth.

„Vesnice Vona,“ odpověděl spokojeně Monato a pobaveně sledoval, jak Zeth usilovně přemýšlí, kde se takové místo nachází.

Netrvalo dlouho a senior to vzdal: „Fajn, kde to je?“

Monato se připravil na apokalypsu a s ledovým klidem řekl: „Na území Rudých plání.“

Jak očekával, Zeth střídavě rudnul a blednul až nakonec zděšeně vykřikl: „To nemyslíš vážně?!“

„Myslím. Vona je asi hodinu cesty za hranicemi Rudých plání,“ bavil se Zethovou reakcí Monato.

„Ale to místo je kvůli povstalcům zakázáno navštěvovat! Copak jsi se zbláznil?“ rozčiloval se Zeth.

Monato se zastavil a vážně se na Zetha podíval. Když si všiml nefalšovaného strachu v seniorově očích, rozhodl se ho přece jen uklidnit: „Zethe, povstalci jsou na severu, my jedeme na jih. Myslíš si, že bych tebe i Ai vzal někam, kde to je nebezpečné? V té vesnici jsem strávil od narození každou volnou chvíli a je to tam bezpečné. A Soi ani Propen by mi nesvěřili dítě, kdyby nevěděli, že se nic nemůže stát. Oni sami tam už několikrát byli. To mi tak málo věříš?“

Zdálo se, že se Zeth trochu uklidnil, ale stále byl ostražitý. I v jeho hlase byla znát přetrvávající nervozita: „Ne, že bych ti nevěřil, ale nikdy jsem o Rudých pláních neslyšel nic dobrého.“

Monato potřásl hlavou a znovu se rozešel. Chvíli počkal, až Zeth s nimi srovná krok a pak promluvil: „Ve zprávách mluví o Rudých pláních jako o sídle povstalců, ale to není pravda. Povstalci jsou z Rikusy a Rudé pláně pouze využívají jako své útočiště. Vždycky to tak bylo. Je to území, kde probíhaly střety, stavěly se uprchlické tábory i budovaly tajné laboratoře. Nepatří k žádnému státu, takže se jedná o neutrální území nikoho. Nikdo ve zprávách neřekne, že povstalci zabrali sotva pětinu a to v okolí bývalých laboratoří a dolů. Zbytek země je naprosto nádherným a mírumilovným místem se spoustou menších i větších vesnic. Naše země, Daji i sousední stát Rikusa mají pro tamní obyvatelé speciální povolení, aby mohli cestovat za nákupy a za prací. Není čeho se bát. Nejsem takový cvok, za jakého mě všichni v okolí máte.“

Zeth chvíli přemýšlel. Nakonec si povzdechl: „Promiň, zazmatkoval jsem.“

„V pohodě,“ zasmál se Monato, „jsem zvyklý. Ve škole z toho byl vždycky poprask. Pro většinu lidí se Rudé pláně staly nebezpečným místem plným povstalců.“

„Když to je tak, proč je zakázané tam jezdit?“ zeptal se Zeth již poměrně v klidu.

„Protože vláda nebude riskovat, že se najdou civilisti, kteří si budou hrát na hrdiny a pojedou na sever. Proto ten zákaz. Cestovat tam můžeš jen se speciálním povolením a to my máme,“ odvětil Monato a když viděl, že se Zeth nadechuje k další otázce, dodal: „Neptej se.“

Zeth se opravdu už neptal, namísto toho přemýšlel, jak důležitá osoba musí Monato být, když získal speciální povolení. Neměl ponětí, že Monato přemýšlí o něčem podobném.

Získání povolení nebylo pro úplně obyčejného občana, který nežije za hranicemi až tak jednoduché, vlastně to bylo téměř nemožné. Pokud člověk nebyl přímo zaměstnancem vlády nebo příslušníkem některé ze složky armády musel mít alespoň nějakého blízkého příbuzného v takovém vztahu. Jedinou další možností byl ručitel. Monato považoval za samozřejmost, že bude za Zetha ručit, tak jako za Ai i Honestu, ale nic takového nebylo potřeba, což mohlo znamenat jediné. Zeth má někoho blízkého ve vládě nebo armádě.